29 led 2007 10:49
/PUNK/ Stop McDonald's (nepřečteno)
STOP McDONALD.
Relativnost potřeb, nepřirozenost konzumu a utrpení přírody, která to vše hradí, lze ilustrovat na jednom ze zvlášt podařených symbolů centralizované konzumní společnosti - na oblíbených hamburgerech firmy McDonald's. Právě tato firma dokázala přímo ukázkově spojit rychlou službu zákazníkům s rychlou devastací přírody, obojí v měřítku celé planety.
Veškerá technologie její produkce je postavena na naprostém ignorování hodnoty všeho, co nemá podobu umaštěného hamburgeru. Jeho výroba je v pravém slova smyslu internacionální, podílí se na ní několik kontinentů, nákladný transport polotovarů hradí zdánlivě zákazník, ve skutečnosti jde úhrada na konto těch, kteří se ještě nenarodili.
Americké restaurace s hamburgery se výrazně zapojily do procesu devastace rovníkových pralesů zemí Střední Ameriky, především Kostariky a Guatemaly. V prvé z uvedených zemí je ročně likvidováno 50 000 až 70 000 hektarů lesa, vše kvůli dobytku, jehož maso je poté z 95% vyvezeno pro potřeby rychlého stravování. I když dnes tvoří již více než jednu třetinu rozlohy této středoamerické země rychle erodující pastviny, spotřeba masa v Kostarice stejně jako v Guatemale klesá. Klesají ovšem také výkupní ceny masa, nebot na svobodném trhu soupeří s Kostarikou o přízeň nadměrných konzumentů i sousední země. Nepříznivá bilance zahraničního obchodu (ceny dovezeného obilí, ovoce i zeleniny rostou) nutí zemi rozšiřovat dále pastviny na úkor dalších stovek a tisíců hektarů pralesa.
McDonald's zná i další způsoby,jak spolehlivě devastovat přírodu. Například jeho podniky v Německu zpracovávají sice výhradně tuzemské hovězí (každý den 500 kusů), avšak kromě hořčice a majonézy, které pocházejí z Bavorska, se jedná o produkt vpravdě mezinárodní. Houska vyrobená z amerického obilí je plněna sýrem a bramborami z Holandska, hlávkovým salátem ze Španělska (v zimě z Kalifornie), cibule a kečup jsou přivezeny z USA, pohárek na Colu pochází z Kanady, obal ze Skandinávie je potištěn v Německu a tvarován ve Francii. Snad jen kromě letadel a lodí transportujících polotovary je zde všechno na jedno použití.
Jak vidno, hamburger je zhotovován na stejném principu, na jakém funguje moderní centralizovaný stát. Podle tohoto principu lze jakoukoliv lokální potřebu uspokojit zdaleka nejlépe, využijeme-li k tomu zdrojů mobilizovaných vně lokality. Výhodou celého systému je unifikace, která usnadňuje hromadnost výroby v případě hamburgeru a rozhodování v případě suverénního státu. Jeho velkou nevýhodou je ovšem obrovská energetická náročnost. Pokud by vyplýtvaná energie měla být plně hrazena (a to včetně bezprostředních i vzdálenějších ekologických dopadů), snadno by se hamburgery mohly stát cenově nedostupné i pro majitele firmy. Proto výrobci hamburgerů i provozovatelé státu, aby si udrželi své živnosti, sahají k jednoduchému úskoku. Tvrdí se, že všechna energie, kterou při svém podnikáni marnotratně vyplýtvali, má hodnotu srovnatelnou s náklady na její získání. Jak případně poznamenává Douthwaite, je to, jako kdybychom se domnívali, že hodnota našich úspor je dána cenou lístku na autobus, kterým se svezeme do spořitelny.
Popsanou strategii 1ze praktikovat pouze do té doby, než v souvislosti s nevratným úbytkem neobnovitelných zdrojů dále pronikavě vzrostou náklady na jejich těžbu. Již počátkem příštího tisíciletí má ostatně těžba ropy v USA spotřebovávat více energie, než kolik bude obsahovat ropa vytěžená. Teprve potom zřejmě dojde k přehodnoceni stanoviska na skutečnou cenu fosilní energie. Lidé si snad uvědomí, že není možno cenově zvládnout ani dnešní způsob výroby hamburgerů, ani dnešní způsob reprodukce mocenských útvarů. Není však zaručeno, že toto prohlédnutí proběhne v atmosféře happy endu. Může k němu dojít v atmosféře až nepříjemně přehřáté.
Relativnost potřeb, nepřirozenost konzumu a utrpení přírody, která to vše hradí, lze ilustrovat na jednom ze zvlášt podařených symbolů centralizované konzumní společnosti - na oblíbených hamburgerech firmy McDonald's. Právě tato firma dokázala přímo ukázkově spojit rychlou službu zákazníkům s rychlou devastací přírody, obojí v měřítku celé planety.
Veškerá technologie její produkce je postavena na naprostém ignorování hodnoty všeho, co nemá podobu umaštěného hamburgeru. Jeho výroba je v pravém slova smyslu internacionální, podílí se na ní několik kontinentů, nákladný transport polotovarů hradí zdánlivě zákazník, ve skutečnosti jde úhrada na konto těch, kteří se ještě nenarodili.
Americké restaurace s hamburgery se výrazně zapojily do procesu devastace rovníkových pralesů zemí Střední Ameriky, především Kostariky a Guatemaly. V prvé z uvedených zemí je ročně likvidováno 50 000 až 70 000 hektarů lesa, vše kvůli dobytku, jehož maso je poté z 95% vyvezeno pro potřeby rychlého stravování. I když dnes tvoří již více než jednu třetinu rozlohy této středoamerické země rychle erodující pastviny, spotřeba masa v Kostarice stejně jako v Guatemale klesá. Klesají ovšem také výkupní ceny masa, nebot na svobodném trhu soupeří s Kostarikou o přízeň nadměrných konzumentů i sousední země. Nepříznivá bilance zahraničního obchodu (ceny dovezeného obilí, ovoce i zeleniny rostou) nutí zemi rozšiřovat dále pastviny na úkor dalších stovek a tisíců hektarů pralesa.
McDonald's zná i další způsoby,jak spolehlivě devastovat přírodu. Například jeho podniky v Německu zpracovávají sice výhradně tuzemské hovězí (každý den 500 kusů), avšak kromě hořčice a majonézy, které pocházejí z Bavorska, se jedná o produkt vpravdě mezinárodní. Houska vyrobená z amerického obilí je plněna sýrem a bramborami z Holandska, hlávkovým salátem ze Španělska (v zimě z Kalifornie), cibule a kečup jsou přivezeny z USA, pohárek na Colu pochází z Kanady, obal ze Skandinávie je potištěn v Německu a tvarován ve Francii. Snad jen kromě letadel a lodí transportujících polotovary je zde všechno na jedno použití.
Jak vidno, hamburger je zhotovován na stejném principu, na jakém funguje moderní centralizovaný stát. Podle tohoto principu lze jakoukoliv lokální potřebu uspokojit zdaleka nejlépe, využijeme-li k tomu zdrojů mobilizovaných vně lokality. Výhodou celého systému je unifikace, která usnadňuje hromadnost výroby v případě hamburgeru a rozhodování v případě suverénního státu. Jeho velkou nevýhodou je ovšem obrovská energetická náročnost. Pokud by vyplýtvaná energie měla být plně hrazena (a to včetně bezprostředních i vzdálenějších ekologických dopadů), snadno by se hamburgery mohly stát cenově nedostupné i pro majitele firmy. Proto výrobci hamburgerů i provozovatelé státu, aby si udrželi své živnosti, sahají k jednoduchému úskoku. Tvrdí se, že všechna energie, kterou při svém podnikáni marnotratně vyplýtvali, má hodnotu srovnatelnou s náklady na její získání. Jak případně poznamenává Douthwaite, je to, jako kdybychom se domnívali, že hodnota našich úspor je dána cenou lístku na autobus, kterým se svezeme do spořitelny.
Popsanou strategii 1ze praktikovat pouze do té doby, než v souvislosti s nevratným úbytkem neobnovitelných zdrojů dále pronikavě vzrostou náklady na jejich těžbu. Již počátkem příštího tisíciletí má ostatně těžba ropy v USA spotřebovávat více energie, než kolik bude obsahovat ropa vytěžená. Teprve potom zřejmě dojde k přehodnoceni stanoviska na skutečnou cenu fosilní energie. Lidé si snad uvědomí, že není možno cenově zvládnout ani dnešní způsob výroby hamburgerů, ani dnešní způsob reprodukce mocenských útvarů. Není však zaručeno, že toto prohlédnutí proběhne v atmosféře happy endu. Může k němu dojít v atmosféře až nepříjemně přehřáté.
