/PUNK/ Historie Sex Pistols
Napsal: 29 led 2007 10:42HISTORIA SEX PISTOLS.
Nenáviděli establišment, aby se jím v klokotu doby později sami stali. Nenáviděli svět a chtěli ho zničit, aby si z něho nabírali po doušcích popularity a kochali se nad novinovými titulky, kterak rozebírají každý jejich krok, každé jejich konání. Nenáviděli ostatní punkové kpaely, obzvláště The Clash, aby po jejich boku povstali na vrcholku punkové pyramidy. Nenáviděli lásku a sex, který měli v názvu, aby postupně svůj postoj přehodnotili, usadili se a jednomu z nich lásky dokonce vzala život. Nenáviděli, co se dalo nenávidět. Jak pravil Johnny Rotten: "Nevím, co chci, ale vím, jak toho dosáhnout. Zničit všechno." Problém je, že začali sami u sebe. Tolik se nenáviděli.
Abychom mohli pozvolna vstoupit do punkrockového království poloviny šedesátých let, musíme zabrousit do minulosti. Snad do šedesátých let v USA, která patřila hnutí hippies, což byl zřejmě zdroj inspirace k punkové horečce. Nikoliv tak, že by si Johnny Rotten a Malcolm McLaren sedli v módním salónu Sex Boutique a nachystali scénář. Oni byli jenom další významnou horečkou, nejpodstatnější rock'n'rollovou vzpourou od květinových radovánek. Nepotřebovali k tomu válku ve Vietnamu, stačila jim konzervativní Anglie, možná přesněji Londýn. Na mohutných základech nenávisti a bezradnosti vystavěli hrad, který byl celé dva roky nepřemožitelný. Tvářil se jako vzdušný zámek, pročež splasknul dříve, než by se jeden nadechnul k další holé větě. Hudební historikové tvrdí, že punk rock existoval dva roky. Obě hranice postavili Sex Pistols. Jednu svým báječným příchodem, druhou svým překotným rozpadem. Klobouk dolů před tím, kolik dacanů, zbohatlíků i primitivů stačili pozurážet. Kdyby se dávaly body i za to, jistě by stáli s obrovským náskokem v čele celosvětového žebříčku.
Sociologické teze
Když budeme chtít pojmenovat kořeny vzniku Sex Pistols, musíme nutně zabrousit do společenského klimatu poloviny sedmdesátých let, abychom pojali živnou půdu. Dobový tisk budiž důkazem, že anglická společnost prožívala objektivní krizi, která se bezprostředně dotýkala tamní mládeže. V té době utrpěla spoustu porážek a zklamání, at už kráčí o klesající počet pracovních míst, krizi hudebního průmyslu či zahořknutí z toho, kam až to nedotáhly máničky ze šedesátých let, které se vzbouřily proti předešlým generacím, ale nedovezly prohnilou drogovou káru dále, než k zaprděným výstřednostem a zničení sebe sama. S důsledky se ti méně výbojní vyrovnávali pěknou řádku let. Kromě toho tu dlouho nebyl hudební impuls, nijaká vlna, která by postavila Velkou Británii na roveň tehdy velice progresivní Ameriky. Byly to toiž tyhle dvě federace, které spolu již od konce padesátých let na dálku bojovaly o rock'n'rollovou síň slávy, o momentální trůn, na kterém vždy seděl jenom ten, kdo posunul bigbít kupředu. V podstatě bylo jedno jak. Třetím důvodem mohla být určitá šikovnost několika loutkoherců, kteří měli potřebu předhodit nonkonformní mládeži sousto, po kterém by se slintaje vrhla.
At už ale byla pravda jakákoliv, anebo mohly všechny tři zapadat pěkně do sebe, objevit impulsy je po více než dvaceti letech obtížné. Počátky punk rocku jsou totiž opředeny legendami, z nichž jenom třicet procent stojí na pevných základech. Pomluvy, výmysly, pohádky a večerníčky, to všechno dokázali rozjetí punkeři podchytit a přenést dále, pročež je s podivem, kterak se kupříkladu liší vzpomínky zpěváka Sex Pistols, Johnnyho Rottena, a manažera téže kapely, jednoho z údajně největších manipulátorů své doby, Malcolma McLarena. Ten druhý prostřednictvím dokumentu Great Rock'n'roll Swindle tvrdí, že to byl on, kdo vdechnul punku život, kdo vymýšlel nápady v textech, ba dokonce leštil cestičky průserářské kapele na koncerty a k branám tisku. Johnny Rotten, který zprvu McLarena obdivoval, aby se později i kvůli němu odporoučel z kapely a postavil ji na smetiště dějin, je s odstupem času skeptický. "Kdyby nic jinýho, je Malcolm McLaren pátej člen skupiny. Z čeho mám fakt legraci je, jak se říká, že ovládá média. Vždyt v tom nic nedělá. On se jenom usadil vzadu a nechal je, at si překrucujou ty svoje sračky. tak se do toho dali...", řekl v červnu 1977 a tehdy už moc dobře věděl, že ten chlapík je tak trochu na obtíž. Trvalo mu ale další půlrok, než se z toho zjevil a vyprsknul to na ostatní.
Obchodníkovy základní kameny
Jedna legenda praví, že Johnny Rotten vplul v pětasedmdesátém do londýnského módního salónu Sex Boutique a nechal všem uvnitř spadnout čelist pořádně dolů. Pravděpodobnější ale je, že tam tehdy Lydon chodíval pravidelně, nebot se scházel se dvěma členy kapely, Glenem Matlockem a Paulem Cookem, kteří byli u McLarena zaměstnaní. Faktem je, že v té době se britské punkrockové podhoubí dělilo na dvě frakce. První byla sexpistolovská a měla pro celé hnutí obrovský význam. Druhá se točila kolem kapely London S.S., byla daleko početnější, ale netolik rozhodná a silná. Fungovala vlastně jenom rok, ve čtyřčlenné sestavě se objevilo tucet lidí, leč není známo, že by kdy vystoupila. Existuje jenom nahrávka ze zkušebny z ledna 1976 a svědectví o tom, že mezi jinými London S.S. prošli pozdější The Clash, Terry Chimes, Paul Simonon, a Mick Jones, kteří s Joem Strummerem u kytary a mikrofonu vytvořili převrácenou podobu anarchie, realistickou levicovou punkotéku. Bryan Jones a Rat Scabies zase položili základy gothicpunkovým The Damned.
Malcolm McLaren byl ekonom a kolenovrt. Muzice sice příliš nerozuměl, ale zajímalo ho všechno, z čeho se dalo něco vytřískat. Do hudebního byznysu vstoupil ve chvíli, kdy se v pětasedmdesátém roce poznal na anglickém turné s polorozpadlými The New York Dolls a pokusil se je vytáhnout ze dna bažiny. Byl to marný chvat, trvající šest měsíců. McLaren se vrátil do Anglie vedle své kolegyně z obchodu, Vivian Westwoodové (byla to ona, která v šestasedmdesátém navrhla coby novou módní kolekci de facto punkovou uniformu), a zaměřil se na Sex Pistols. Přestože několikrát opakoval, že se mu jejich sklepní pokusy nijak nezamlouvají, padli si kolem krku a vytvořili nezaměnitelný tým. Slíbil také, že nebude mluvit do hudby. Za to očekával, že mu kapela neznabohů nebude kecat do manažerských tajuplností. Dohoda ale měla jepičí životnost, protože už na prahu šestasedmdesátého roku s prvními koncery kafral v kapele každý do všeho.
Shnilej Johnny
S hrbáčem Johnnym Lydonem se život nikdy moc nemazlil (narozen 31.1. 1956). Nemyslím, že by mu vadilo, jak byl mnoha lidem odporný a že o něho dlouho žádná ženská nezavadila (jistě i odtud pramenila zášt k lásce a sexu, což od něho převzal už dávno před vznikem Sex Pistols Sid Vicious), jenže ho v útlém dětství postihnul infekční zánět mozkových blan a on byl rád, že neskončil na vozíčku. Zbyla mu kulatá záda, slabozrakost a neodmyslitelná rovnátka, která měl na fotografiích, jež ho zachytily usmívajícího se. Když se stal v šestasedmdesátém roce podle čtenářů anglického New Musical Express osobností roku, hudební žurnalisté se nahlas ptali svých živitelů (tedy kupujících), jestli to myslí vážně, a kdo to vlastně ten Rotten je. On se dávno stal ztělesněním punku, modlou nové generační vzpoury, kterou si vyskřehotal za mikrofonem nejzkaženější kapely na světě. Když ho uviděla maminka bubeníka Paula Cooka, dala mu přezdívku Shnilej Johnny. Zůstala mu (nejspíš) nadosmrti.
Nenáviděl školu. Není to překvapivé tvrzení, podstatné je, o jaký názor je opřel: "Chodil jsem na katolickou školu v Caledonian Road, hned naproti bylo vězení. Bylo to strašný. Tím, co tam udělají s vaší duší, vás opravdu zlikvidujou. Pokoušejí se vám dostat z hlavy každou myšlenku, která by mohla bejt nějak originální. Oni vás nevychovávají, oni vám vyperou mozek. Nic vás nenaučej. Všechno, co se naučíte, se naučíte sami. Chtějí vám sebrat mozek a udělat z vás to samý, co z ostatních, jedno velký stádo, který se dá lehce ovládat. Nemají rádi individuality, nemají rádi lidi, kteří vyčnívají z řady. Když máte už na střední škole nějakej názor, zatraceně se vás snažej přesvědčit, že je špatnej. To nejhorší násilí vlastně páchají oni. A ještě jeden způsob, jak vás zničit, uplatňujou. Náboženství, náboženství a zase náboženství. Když mi bylo dvanáct, zašprajcoval jsem se, že na ty jejich blbý ranní pobožnosti nebudu chodit. Chtěli mě za to vyhodit. To není moc demokratický, že jo?"
Johnny Lydon s učiteli vypekl, protože ho několikrát vyhodili, vždycky se vrátil a všechny zkoušky udělal napoprvé. Tvrdil, že kvůli tomu člověk nemusí být zvlášt chytrý, ale co si budeme povídat, jak duše všech ústředních nápadů Sex Pistols měl všech pět pohromadě. Koneckonců, Sid Vicious ho dlouho využíval jako svého rádce a opatrovníka, než si uvědomil, že je v kapele, která něco znamená a on je rocková hvězda. Zatímco se Lydon téhle terminologii vyhýbal seč mohl, Vicious s ní žil.
Vzpoura je na světě
"Sledovali mě, když jsem do Sexu přišel. Mysleli, že jsem nepříčetnej šílenec. Tenkrát jsem totiž nosil celej ten arzenál sichrhajcek. Jsou to tak tři, čtyři roky. Asi po roce mi řekli, že mě chtějí do skupiny," prohlásil v sedmasedmdesátém roce Rotten a potvrdil tak domněnku, že to se založením formace zase takový euforistický fofr nebyl. Na místě kytaristy se v prvopočátcích vystřídali jakýsi Wally, jenž kapelu založil, dále Mick Jones, který skončil u The Clash, Brian James, který pro změnu zakotvil u The Damned, novinář Nick Kent, který proslul především i u nás vydanou knihou Těžkej nářez, a teprve potom obhospodařoval šest strun Steve Jones. Při pohledu na uměleckou úroveň ostatních byl v kapele superhvězdou a zlí jazykové tvrdí, že nebýt jeho jistých tří, čtyř akordů a jakž takž odsejpajících bicích Paula Cooka, asi by Sex Pistols nikdy nic nezahráli.
Paul Cook byl pracant, v kapele jeden z těch, kteří život nezasvětili pouze boji, ale který si dokázal sem tam i něco přečíst. Vyučený elektrikář prošel před Sex Pistols pěknou řádkou rock'n'rollových bubenických stolic, a tak díky svým zkušenostem platil za toho, který zvuk kapely lepil dohromady po rytmické stránce. Zpočátku to byla ještě legrace, to mu totiž pomáhal Glen Matlock. Jenomže když byl pro rozdílnost názorů z kapely vykopnut a Rotten si vzpomněl na svého školního přítele Vicouse, bylo dílo zkázy dokonáno a vše stálo na Cookovi. V historii bigbítu totiž těžko naleznete horšího baskytaristu, než byl Vicious. A horšího zpěváka, než byl Rotten. Nikdo z nich si z toho hlavu nedělal. Když jim kamarádi poradili, že by nebylo od věci vyměnit mollové akordy za durové, aby to byl větší nářez, udělali to. I proto mohli v listopadu 1975 poprvé vystoupat na pódium. Stalo se v londýnské výtvarné škole Sv. Martina a místní vychovatelka vypnula pro jistotu po deseti minutách elektřinu, aby se z toho nezbláznila. Školáci se prý nestačili divit, a přestože studovali ústav uměleckého zaměření, skřehotání převzatých skladeb a několika mizerných vlastních pokusů, které kapela ten večer předvedla v desetiminutové verzi, je nevzaly u srdce. Stáli ale u zrodu legendy.
Do skoku
Nový rok začali Sex Pistols vystoupením na párty sochaře A. Logana. Dostali se do takového varu, že vyrušili vcelku zvláštní smetánku z erotického nicnedělání a utloukli ji několikrát opakovanou coververzí z dílny Iggyho Popa, písní No fun. Tou později končili většinu koncertů, respektive ji zařazovali jako přídavek. Další malé koncerty nestály za řeč, to až ten únorový s Eddie And The Hot Rods, tehdy poměrně laufovou kapelou. Neprozřetelně vzala Sex Pistols na britské turné, ale rozloučila se s nimi záhy, nebot Rotten a spol. rozmlátili při svém předskokanském debutu veškeré jejich zařízení. Hysterické hvězdy turné se pak ještě mnoho týdnů rozčilovaly před hudebními novináři, aby bylo o čem psát. Tehdy už bylo každému jasné, že se opravdu něco děje a brala to v potaz i prestižní hudební periodika. Vlastně se spíše předháněla v negativních ohlasech typu 'hnusné', 'odporné', případně 'doufejme, že už o nich nikdy neuslyšíme'. V květnu šestasedmdesátého roku v rámci své tiskové kampaně zmlátili během koncertu fanouška, aby v půli měsíce nahráli tři první skladby, které na kazetách putovaly celou Velkou Británií a dnes se jejich tehdejší podoba platí na burzách zlatem.
Malcolm McLaren už v té době obíhal gramofonové společnosti a nahrávky nabízel alespoň k poslechnutí. byl to nezanedbatelný diplomat, ale pokaždé vždy strašlivě litoval toho, když s některými z bossů vyrazil na večeři a on si ji nechal zaplatit. Židovská krev v něm nikdy nezastydla, ovšem byla to ona, která mu dala křídla k dalekým manažerským letům. Byl u toho, když se 20.-21.září konal v klubu 100 v Londýně první punkový festival v historii. Sex Pistols na něm nesměli chybět a Sid Vicious byl na druhý den obviněn policí, že vypíchnul oko jedné přítomné dívce, nebot během koncertů své kapely vrhal pivní láhve do davu. Pro upřesnněí dodejme, že tehdy bubnoval v Siouxsie and the Banshees.
10. října se McLarenovo hárání zúročilo v podpis smlouvy se společností EMI. O několik hodin později nahráli Sex Pistols studiovou verzi Anarchy in the UK, která vyšla v půli listopadu. Pro upřesnění dodejme, že to nebyla první punková singlovka. O několik týdnů dříve si tento trumf připsali The Damned, kteří vyrazili se skladbou New rose. I tohle byl důvod, proč se později Rotten o The Damned otíral.
Vyhazov Matlockovi
Konec roku 1976 nebyl pro Sex Pistols nikterak radostný. Nejenom, že se počaly objevovat excesy v jakés takés životosprávě, která kapele dovolovala vylézt na pódium (což nesl nelibě především McLaren), byl tu i nemalý tlak veřejnosti. Tisk doslova zuřil nad tím, co se při koncertech Sex Pistols dělo. Tančil se prý zvláštní tanec plný agrese (pogo), muzikanti plivali na diváky a ti jim to opláceli, a což teprve oblečení všech zainteresovaných. Chodící svrab a neštovice, pročež není divu, že se v nejvyšším patře gramospolečnosti EMI začalo zcela nahlas přemýšlet o tom, jestli smlouva se Sex Pistols nebyla šlápotou do trusu a nebylo-li by pro takový gigant lepší, kdyby se jí zřeknul. Do toho kvarteto zrušilo zpravodajství Today, kde v prosinci na poslední chvíli zaskočilo za Queen a téměř dvě minuty bombardovalo moderátora vodopádem nemravností a ohavností. Když se pak začaly rušit koncerty kapely a společná vystoupení s jinými jenom proto, že se jméno Sex Pistols dostalo na index, bylo po ptákách. 6. ledna se EMI zřekla náklonnosti ke kapele a stáhla z prodeje singl Anarchy in the UK. I přesto se stal třetím nejlepším singlem šestasedmdesátého roku, alespoň podle čtenářů New Musical Expressu. Sex Pistols pak v březnu vyhodili s definitivní platností Glena Matlocka od baskytary a s definitivní platností jej nahradili Sidem Viciousem.
Johnny Rotten vzpomíná: "Glen do toho moc nezapadal, už od samotnýho začátku. Paul a Steve jsou velký kliïasové, který si nemyslej nic, prostě jedou. Ale když se jim něco nelíbí, nechaj toho. Glen si hrabal jen na svůj píseček, a to dost tvrdě. Vždycky chtěl bejt v balíku. Navíc ho měl Malcolm dost rád. Taky to byla třídní záležitost, to nabeton. Jeho matka mi furt volala, že jí toho hodnýho chlapečka kazím. Mastňáci, že by se jeden posral. At jsme dělali, co jsme dělali, pořád měl plnou hubu keců. Nemohl se projít po ulici, protože by prej pohoršil sousedy. To moje máma se o sousedy hovno starala. Glen mě neměl rád kvůli písničkám, co jsem napsal, a kvůli tomu, co jsem cejtil. Jeho představa o kapele byla taková, že bysme všichni měli bejt příjemný popíkáři s nevinejma písničkama. Já ale chtěl dělat něco jinýho, něco, co jsem fakt prožíval."
Sid Vicious
V prosinci 1977 o něm Johnny Rotten řekl: "Říkali jsme mu Vicious (Hnusák). On je takový velký děcko, co se cpe sladkostma. Jen se na něj podívejte. Je to filosof kapely." Přesně po roce k tomu dodal: "Sid neuměl hrát, ale učil se a učil se rychle. A pak to všechno úplně posral. Viděli jste, že je to s ním čím dál tím horší. Já to sledoval, nejdřív byl dobrej a pak se úplně odkecal. Je to nechutný, ale dobře to zapadlo k ostatním věcem. Všechno šlo do hajzlu, tak proč by zrovna tohle nemělo?"
John Simon Ritchie se narodil v květnu 1958 a stejně jako Lydon, ani on neprožíval štastné dětství. Vyrůstal v rozpadlé rodině na předměstí Londýna, a když potkal na škole budoucího spolupracovníka Lydona, byl to i on, kdo mu spolu s ostatními začali sloužit jako otroci v jeho potouchlostech. Když jim jednoho krásného dne řekl, aby si propálili cigaretou značku na ruku, udělali to. Ostatně, podívejte se zblízka na jeho ruce (třeba prostřednictvím koncertních videozáznamů). Jsou poničené jako ruce Johnnyho Rottena. Inu, přátelé. Však to byl také Rotten, kdo mu přidělil jméno Sid. Vicious ten pseudonym upřímně nenáviděl, ale protože ve svém o dva roky starším kamarádovi cítil oporu a diktátorskou jistotu, poslušně s ním žil až do své smrti.
Poprvé zabíjel ve čtrnácti letech. Odnesla to kočka, které o zeï vyrazil mozek z hlavy. V lednu 1978, doslova pár hodin před koncem Sex Pistols, se pokusil v autobuse na americké dálnici zavraždit fotografa Boba. Měl totiž motorkářské boty, a když nedopadlo diplomatické vyjednávání o prodeji, sáhl Sid do kapsy pro lovecký nůž a už už se napřahoval k rozhodující ráně. Dlouholetý spolupracovník Malcolma McLarena mu nakonec fyzickou silou v dokonání zločinu zabránil, nicméně tahle historka jenom svědčí o tom, že Vicious byl natolik intelektuálně opožděný, že byl ochoten kvůli páru bot i zabíjet. Paradoxem toho všeho je, že zmíněný fotograf Bob klidně pochrupoval a vlastně o chystaném útok nevěděl ani zbla. Vicious nakonec stejně zabíjel. V lednu sedmaosmdesátého roku se Sex Pistols rozpadli a ze všech nejhůře to odnesl on. Utápěl se v drogách a k tomu mu do cesty už na konci šestasedmdesátého roku vlezla Nancy Spungeová, lehká poběhlice a totální narkomanka ze Států, která původně přijela do Anglie za bubeníkem Jerrym Nolanem z Heartbreakers. Namísto toho ale sbalila Viciouse a není třeba dodávat, že drogová cesta těch dvou nabrala na grádech. V únoru 1978 se Sid předávkoval v letadle a musel na léčení. V říjnu už byl zpátky a chtěl prožít zlostné líbánky, jak se jejich vztahu říkalo, v hotelu Chelsea. 12. toho měsíce ovšem nechal přivolat záchranku, nebot, jak uvedl, našel svou přítelkyni mrtvou. Ležela zkroucená v koupelně a v břiše měla bodnou ránu. Nebylo divu, že milý Sid putoval za mříže a byl to zase Malcolm McLaren, který ho dostal za dvě měsíce ven po složení kauce. Podezření z něho ale nikdy nikdo nesmyl, naopak.
"Jednou večer o mě neměl nikdo zájem. Tak mě napadlo, že spáchám sebevraždu," prohlásil Sid několik týdnů poté, co si podřezal žíly u sobě blízké pani Beverleyové v koupelně. Jelikož ji předtím požádal, aby mu dovolila nerušeně odejít z tohoto světa, seděla vedle něho, držela ho za ruku a čekala, až přijede McLaren. Objevil se ve chvíli, když už byl Vicious natolik oslaben, že nedokázal udržet moč. Přijel s pečovatelem Joem Stevensem, a zatímco Malcolm odešel hledat lékařskou pomoc, Stevens nahrál na diktafon se Sidem rozhovor. V něm se punker přiznal, že Nancy Spungeovou bodl do břicha ve víru běžné vztahové hádky. Ihned poté se prý udobřili, a on prostě odložil nůž a někam si zaběhnul. Když se vrátil, našel ji už mrtvou.
Po návratu z nemocnice stihnul ještě jedno vězení a protidrogové léčení, aby se 2. února radoval se svými přáteli z nového propuštění z léčebny. Nepamatoval si ale příliš dlouho podmínky své svobody a několikrát si píchnul. Ta poslední dávka byla královská. Objevili ho druhý den odpoledne. Ležel nahý na podlaze svého pokoje tváří vzhůru. Příčinou smrti bylo předávkování. Bylo mu dvacet jedna let.
Jeho vztah s Nancy Spungeovou byl zvěčněn v knize And I don't want to live od Deborah Spungeové a ve filmu Sid a Nancy - Love kills. "Obě tyto věci byly pěkný sračky," komentuje je Rotten. "Ta kniha je fakt děsná, úplně na blití. Jsou v ní jen výmysly, urážky a hnus. Já v ní vypadám, jako že jsem zavinil Sidův pád. To byla od ní fakt kravina. Měl bych jí žalovat, ale to bych musel uveřejnit něco, o čem vůbec nechci číst. To bych se mohl rovnou oběsit. Pokud jde o ten film, myslím, že doba, ve které vzniknul, nebyla zralá na pravdu. Ten film to potvrzuje. Nezajímalo je, jakej Sid opravdu byl. Udělali z něho vopruzáka a tím to skončilo."
Kultovní album
V březnu 1977 podepsali Sex Pistols smlouvu s A&M Records přímo na terase před Buckinghamským palácem, o týden později (19.3.) byla tatáž smlouva ze strany gramofirmy vypovězena. Mýtus praví, že příčinou byla rvačka Sida Viciouse s televizními pracovníky a vymlácení kanceláře gramospolečnosti muzikanty Sex Pistols. McLaren naopak hovoří cosi o spiknutí ostatních umělců z této stáje. Faktem ovšem bylo, že singl God save the Queen byl ztažen z prodeje a rozmaděrován na kousky.
V květnu se ještě museli postavit čelem obvinění, že jsou silnější než politická strana a že není vůbec dobré, když takovou organizaci vedou lidé závislí na drogách. Kapela tahle obvinění roztavovala do ruda, po vzoru McLarena si na veřejnosti zachovala klidnou hlavu a s ironií sobě vlastní (v případě Viciouse s inteligencí sobě vlastní) trpělivě či naopak odpovídala na všechny podobně naladěné dotazy.
14. května podepsali smlouvu s Virgin Records a God save the Queen byla na světě. Přes totální zákaz, který, kdyby to jenom trochu šlo, platil i při soukromém přehrávání písně na kazetáku, se vyšplhala do národní Top 10. Byla to rovněž tato skladba, která byla mottem koncertu na parníku Queen Elisabeth 15. června, kdy královský pár oslavoval výročí svatby a Anglie měla pré. Pluli po Temži, hráli koncert a všemu učinila přítrž říční policie, jež zatkla jedenáct lidí. Sláva Sex Pistols v těch dnech kulminovala. O tři dny později byl napaden Johnny Rotten protipunkovým gangem žiletkami a odnesl si několik nehezky vyhlížejích poranění. Vezmeme-li v potaz, že se něco podobného stalo pár dnů předtím jiné punkrockové partičce, The Damned, mělo to nejspíš co dělat s vlnou, která byla reakcí na náhlý postup punkové horečky a její přesné podchycení mládeže. Ta už dávno zapomněla, že se Rotten ve svých telecích letech hlásil ke skinheadskému pokřikování. Napadáni byli i další členové kapely, jenom Malcolm McLaren měl stále štěstí.
8. července vyšel singl Pretty vacant a prodával se naprosto veřejně, dokonce i v obchodních domech. Prodral se až na sedmé místo a skladba se hrála i v televizním pořadu Top of the pops. Účast v něm komentoval Rotten úšklebkem: "Top of the pops? Proč ne, mohla by to bejt prdel."
30. června odjeli na krátké turné do Skandinávie, a když se vrátili, popojížděli inkognito po anglických hospodách, nebot vlna zákazů se šířila jako AIDS. 15. října vydali poslední singl s Johnnym Rottenem, skladbu Holidays in the sun, ovšem vrcholné číslo mělo teprve přijít.
V listopadu se na gramofonových trzích objevila prvotina a de facto jediný oficiální titul Sex Pistols, album Never Mind Te Bollocks. Počin, který posvětil punk, dal mu štávu a razítko pečeti, kterou nelze zničit. Přestože se v té době celá Anglie bouřila proti názvu, proti obsahu skladeb a především proti písni Bodies, bylo evidentní, že tahle deska byla zlatým hřebem punku. Jak se v průběhu následujících měsíců ukázalo, byla také tím největším, čeho byli Sex Pistols a jejich nohsledi schopni dosáhnout.
Soumrak
V prosinci byla image Johnnyho Rottena vyhlášena jako nejzajímavější za celý britský rok 1977. To byl první krok k tomu, aby se on a posléze ostatní stali establišmentem, jak jsem napověděl již v první větě. Před vánočními svátky uspořádali malinkaté turné po ostrovech a chystali se k několika koncertům do Států.
Poslední ze sedmi naplánovaných se konal v San Franciscu 14. ledna 1978. Byl zvěčněn na videokazetě Live in Winterland a během něho Rotten prohlásil, že ho to už nebaví a končí. Nikdo tenkrát netušil, jak smrtelně vážně to myslí. Poté si zbalil fidlátka a Malcolm McLaren, manipulátor tělem i duší, na něho byl krátký. Koneckonců, i on mohl být důvodem Rottenovy bouře.
"Nejsmutnější pro mě bylo, jak se k tomu stavěli Steve a Paul. Nevadilo jim, co Malcolm dělá. Jsou tak natvrdlí, že je nemůže nic rozházet. Je strašný, že mi trvalo tak dlouho, než jsem pochopil, že oni dva nikdy nevěřili tomu, co dělám. Nechápali to. Dokonce ani neznali slova k písničkám. Z toho je mi na blití," prohlásil rezolutně, když už bylo po všem.
Namísto domluvených koncertů ve Skandinávii odjeli zbylí tři Sex Pistols do Rio de Janeira a pak s nimi jakýsi Ronnie Biggs nazpíval singl No one innocent. Další kroky byly naprosto neimpozantní a sebevraždou Viciouse ustal celý ten frmol. Jenomže jak už bylo řečeno, on ustal vlastně na konce roku 1977.
Poté, co se kapela rozešla, vycházely - především zásluhou kolenovrta McLarena - další a další kompilace s jejími skladbami. Nutno ovšem znovu podotknout, že Sex Pistols za svou éru vydali pouze jednu oficiální desku, aby diskografii posílili o její rozšíření v roce 1996, kdy se v podivné parádě na scénu vrátili. Že to byl těžkopádný pochod padlých andělů, jste měli většinou posoudit sami...
Nenáviděli establišment, aby se jím v klokotu doby později sami stali. Nenáviděli svět a chtěli ho zničit, aby si z něho nabírali po doušcích popularity a kochali se nad novinovými titulky, kterak rozebírají každý jejich krok, každé jejich konání. Nenáviděli ostatní punkové kpaely, obzvláště The Clash, aby po jejich boku povstali na vrcholku punkové pyramidy. Nenáviděli lásku a sex, který měli v názvu, aby postupně svůj postoj přehodnotili, usadili se a jednomu z nich lásky dokonce vzala život. Nenáviděli, co se dalo nenávidět. Jak pravil Johnny Rotten: "Nevím, co chci, ale vím, jak toho dosáhnout. Zničit všechno." Problém je, že začali sami u sebe. Tolik se nenáviděli.
Abychom mohli pozvolna vstoupit do punkrockového království poloviny šedesátých let, musíme zabrousit do minulosti. Snad do šedesátých let v USA, která patřila hnutí hippies, což byl zřejmě zdroj inspirace k punkové horečce. Nikoliv tak, že by si Johnny Rotten a Malcolm McLaren sedli v módním salónu Sex Boutique a nachystali scénář. Oni byli jenom další významnou horečkou, nejpodstatnější rock'n'rollovou vzpourou od květinových radovánek. Nepotřebovali k tomu válku ve Vietnamu, stačila jim konzervativní Anglie, možná přesněji Londýn. Na mohutných základech nenávisti a bezradnosti vystavěli hrad, který byl celé dva roky nepřemožitelný. Tvářil se jako vzdušný zámek, pročež splasknul dříve, než by se jeden nadechnul k další holé větě. Hudební historikové tvrdí, že punk rock existoval dva roky. Obě hranice postavili Sex Pistols. Jednu svým báječným příchodem, druhou svým překotným rozpadem. Klobouk dolů před tím, kolik dacanů, zbohatlíků i primitivů stačili pozurážet. Kdyby se dávaly body i za to, jistě by stáli s obrovským náskokem v čele celosvětového žebříčku.
Sociologické teze
Když budeme chtít pojmenovat kořeny vzniku Sex Pistols, musíme nutně zabrousit do společenského klimatu poloviny sedmdesátých let, abychom pojali živnou půdu. Dobový tisk budiž důkazem, že anglická společnost prožívala objektivní krizi, která se bezprostředně dotýkala tamní mládeže. V té době utrpěla spoustu porážek a zklamání, at už kráčí o klesající počet pracovních míst, krizi hudebního průmyslu či zahořknutí z toho, kam až to nedotáhly máničky ze šedesátých let, které se vzbouřily proti předešlým generacím, ale nedovezly prohnilou drogovou káru dále, než k zaprděným výstřednostem a zničení sebe sama. S důsledky se ti méně výbojní vyrovnávali pěknou řádku let. Kromě toho tu dlouho nebyl hudební impuls, nijaká vlna, která by postavila Velkou Británii na roveň tehdy velice progresivní Ameriky. Byly to toiž tyhle dvě federace, které spolu již od konce padesátých let na dálku bojovaly o rock'n'rollovou síň slávy, o momentální trůn, na kterém vždy seděl jenom ten, kdo posunul bigbít kupředu. V podstatě bylo jedno jak. Třetím důvodem mohla být určitá šikovnost několika loutkoherců, kteří měli potřebu předhodit nonkonformní mládeži sousto, po kterém by se slintaje vrhla.
At už ale byla pravda jakákoliv, anebo mohly všechny tři zapadat pěkně do sebe, objevit impulsy je po více než dvaceti letech obtížné. Počátky punk rocku jsou totiž opředeny legendami, z nichž jenom třicet procent stojí na pevných základech. Pomluvy, výmysly, pohádky a večerníčky, to všechno dokázali rozjetí punkeři podchytit a přenést dále, pročež je s podivem, kterak se kupříkladu liší vzpomínky zpěváka Sex Pistols, Johnnyho Rottena, a manažera téže kapely, jednoho z údajně největších manipulátorů své doby, Malcolma McLarena. Ten druhý prostřednictvím dokumentu Great Rock'n'roll Swindle tvrdí, že to byl on, kdo vdechnul punku život, kdo vymýšlel nápady v textech, ba dokonce leštil cestičky průserářské kapele na koncerty a k branám tisku. Johnny Rotten, který zprvu McLarena obdivoval, aby se později i kvůli němu odporoučel z kapely a postavil ji na smetiště dějin, je s odstupem času skeptický. "Kdyby nic jinýho, je Malcolm McLaren pátej člen skupiny. Z čeho mám fakt legraci je, jak se říká, že ovládá média. Vždyt v tom nic nedělá. On se jenom usadil vzadu a nechal je, at si překrucujou ty svoje sračky. tak se do toho dali...", řekl v červnu 1977 a tehdy už moc dobře věděl, že ten chlapík je tak trochu na obtíž. Trvalo mu ale další půlrok, než se z toho zjevil a vyprsknul to na ostatní.
Obchodníkovy základní kameny
Jedna legenda praví, že Johnny Rotten vplul v pětasedmdesátém do londýnského módního salónu Sex Boutique a nechal všem uvnitř spadnout čelist pořádně dolů. Pravděpodobnější ale je, že tam tehdy Lydon chodíval pravidelně, nebot se scházel se dvěma členy kapely, Glenem Matlockem a Paulem Cookem, kteří byli u McLarena zaměstnaní. Faktem je, že v té době se britské punkrockové podhoubí dělilo na dvě frakce. První byla sexpistolovská a měla pro celé hnutí obrovský význam. Druhá se točila kolem kapely London S.S., byla daleko početnější, ale netolik rozhodná a silná. Fungovala vlastně jenom rok, ve čtyřčlenné sestavě se objevilo tucet lidí, leč není známo, že by kdy vystoupila. Existuje jenom nahrávka ze zkušebny z ledna 1976 a svědectví o tom, že mezi jinými London S.S. prošli pozdější The Clash, Terry Chimes, Paul Simonon, a Mick Jones, kteří s Joem Strummerem u kytary a mikrofonu vytvořili převrácenou podobu anarchie, realistickou levicovou punkotéku. Bryan Jones a Rat Scabies zase položili základy gothicpunkovým The Damned.
Malcolm McLaren byl ekonom a kolenovrt. Muzice sice příliš nerozuměl, ale zajímalo ho všechno, z čeho se dalo něco vytřískat. Do hudebního byznysu vstoupil ve chvíli, kdy se v pětasedmdesátém roce poznal na anglickém turné s polorozpadlými The New York Dolls a pokusil se je vytáhnout ze dna bažiny. Byl to marný chvat, trvající šest měsíců. McLaren se vrátil do Anglie vedle své kolegyně z obchodu, Vivian Westwoodové (byla to ona, která v šestasedmdesátém navrhla coby novou módní kolekci de facto punkovou uniformu), a zaměřil se na Sex Pistols. Přestože několikrát opakoval, že se mu jejich sklepní pokusy nijak nezamlouvají, padli si kolem krku a vytvořili nezaměnitelný tým. Slíbil také, že nebude mluvit do hudby. Za to očekával, že mu kapela neznabohů nebude kecat do manažerských tajuplností. Dohoda ale měla jepičí životnost, protože už na prahu šestasedmdesátého roku s prvními koncery kafral v kapele každý do všeho.
Shnilej Johnny
S hrbáčem Johnnym Lydonem se život nikdy moc nemazlil (narozen 31.1. 1956). Nemyslím, že by mu vadilo, jak byl mnoha lidem odporný a že o něho dlouho žádná ženská nezavadila (jistě i odtud pramenila zášt k lásce a sexu, což od něho převzal už dávno před vznikem Sex Pistols Sid Vicious), jenže ho v útlém dětství postihnul infekční zánět mozkových blan a on byl rád, že neskončil na vozíčku. Zbyla mu kulatá záda, slabozrakost a neodmyslitelná rovnátka, která měl na fotografiích, jež ho zachytily usmívajícího se. Když se stal v šestasedmdesátém roce podle čtenářů anglického New Musical Express osobností roku, hudební žurnalisté se nahlas ptali svých živitelů (tedy kupujících), jestli to myslí vážně, a kdo to vlastně ten Rotten je. On se dávno stal ztělesněním punku, modlou nové generační vzpoury, kterou si vyskřehotal za mikrofonem nejzkaženější kapely na světě. Když ho uviděla maminka bubeníka Paula Cooka, dala mu přezdívku Shnilej Johnny. Zůstala mu (nejspíš) nadosmrti.
Nenáviděl školu. Není to překvapivé tvrzení, podstatné je, o jaký názor je opřel: "Chodil jsem na katolickou školu v Caledonian Road, hned naproti bylo vězení. Bylo to strašný. Tím, co tam udělají s vaší duší, vás opravdu zlikvidujou. Pokoušejí se vám dostat z hlavy každou myšlenku, která by mohla bejt nějak originální. Oni vás nevychovávají, oni vám vyperou mozek. Nic vás nenaučej. Všechno, co se naučíte, se naučíte sami. Chtějí vám sebrat mozek a udělat z vás to samý, co z ostatních, jedno velký stádo, který se dá lehce ovládat. Nemají rádi individuality, nemají rádi lidi, kteří vyčnívají z řady. Když máte už na střední škole nějakej názor, zatraceně se vás snažej přesvědčit, že je špatnej. To nejhorší násilí vlastně páchají oni. A ještě jeden způsob, jak vás zničit, uplatňujou. Náboženství, náboženství a zase náboženství. Když mi bylo dvanáct, zašprajcoval jsem se, že na ty jejich blbý ranní pobožnosti nebudu chodit. Chtěli mě za to vyhodit. To není moc demokratický, že jo?"
Johnny Lydon s učiteli vypekl, protože ho několikrát vyhodili, vždycky se vrátil a všechny zkoušky udělal napoprvé. Tvrdil, že kvůli tomu člověk nemusí být zvlášt chytrý, ale co si budeme povídat, jak duše všech ústředních nápadů Sex Pistols měl všech pět pohromadě. Koneckonců, Sid Vicious ho dlouho využíval jako svého rádce a opatrovníka, než si uvědomil, že je v kapele, která něco znamená a on je rocková hvězda. Zatímco se Lydon téhle terminologii vyhýbal seč mohl, Vicious s ní žil.
Vzpoura je na světě
"Sledovali mě, když jsem do Sexu přišel. Mysleli, že jsem nepříčetnej šílenec. Tenkrát jsem totiž nosil celej ten arzenál sichrhajcek. Jsou to tak tři, čtyři roky. Asi po roce mi řekli, že mě chtějí do skupiny," prohlásil v sedmasedmdesátém roce Rotten a potvrdil tak domněnku, že to se založením formace zase takový euforistický fofr nebyl. Na místě kytaristy se v prvopočátcích vystřídali jakýsi Wally, jenž kapelu založil, dále Mick Jones, který skončil u The Clash, Brian James, který pro změnu zakotvil u The Damned, novinář Nick Kent, který proslul především i u nás vydanou knihou Těžkej nářez, a teprve potom obhospodařoval šest strun Steve Jones. Při pohledu na uměleckou úroveň ostatních byl v kapele superhvězdou a zlí jazykové tvrdí, že nebýt jeho jistých tří, čtyř akordů a jakž takž odsejpajících bicích Paula Cooka, asi by Sex Pistols nikdy nic nezahráli.
Paul Cook byl pracant, v kapele jeden z těch, kteří život nezasvětili pouze boji, ale který si dokázal sem tam i něco přečíst. Vyučený elektrikář prošel před Sex Pistols pěknou řádkou rock'n'rollových bubenických stolic, a tak díky svým zkušenostem platil za toho, který zvuk kapely lepil dohromady po rytmické stránce. Zpočátku to byla ještě legrace, to mu totiž pomáhal Glen Matlock. Jenomže když byl pro rozdílnost názorů z kapely vykopnut a Rotten si vzpomněl na svého školního přítele Vicouse, bylo dílo zkázy dokonáno a vše stálo na Cookovi. V historii bigbítu totiž těžko naleznete horšího baskytaristu, než byl Vicious. A horšího zpěváka, než byl Rotten. Nikdo z nich si z toho hlavu nedělal. Když jim kamarádi poradili, že by nebylo od věci vyměnit mollové akordy za durové, aby to byl větší nářez, udělali to. I proto mohli v listopadu 1975 poprvé vystoupat na pódium. Stalo se v londýnské výtvarné škole Sv. Martina a místní vychovatelka vypnula pro jistotu po deseti minutách elektřinu, aby se z toho nezbláznila. Školáci se prý nestačili divit, a přestože studovali ústav uměleckého zaměření, skřehotání převzatých skladeb a několika mizerných vlastních pokusů, které kapela ten večer předvedla v desetiminutové verzi, je nevzaly u srdce. Stáli ale u zrodu legendy.
Do skoku
Nový rok začali Sex Pistols vystoupením na párty sochaře A. Logana. Dostali se do takového varu, že vyrušili vcelku zvláštní smetánku z erotického nicnedělání a utloukli ji několikrát opakovanou coververzí z dílny Iggyho Popa, písní No fun. Tou později končili většinu koncertů, respektive ji zařazovali jako přídavek. Další malé koncerty nestály za řeč, to až ten únorový s Eddie And The Hot Rods, tehdy poměrně laufovou kapelou. Neprozřetelně vzala Sex Pistols na britské turné, ale rozloučila se s nimi záhy, nebot Rotten a spol. rozmlátili při svém předskokanském debutu veškeré jejich zařízení. Hysterické hvězdy turné se pak ještě mnoho týdnů rozčilovaly před hudebními novináři, aby bylo o čem psát. Tehdy už bylo každému jasné, že se opravdu něco děje a brala to v potaz i prestižní hudební periodika. Vlastně se spíše předháněla v negativních ohlasech typu 'hnusné', 'odporné', případně 'doufejme, že už o nich nikdy neuslyšíme'. V květnu šestasedmdesátého roku v rámci své tiskové kampaně zmlátili během koncertu fanouška, aby v půli měsíce nahráli tři první skladby, které na kazetách putovaly celou Velkou Británií a dnes se jejich tehdejší podoba platí na burzách zlatem.
Malcolm McLaren už v té době obíhal gramofonové společnosti a nahrávky nabízel alespoň k poslechnutí. byl to nezanedbatelný diplomat, ale pokaždé vždy strašlivě litoval toho, když s některými z bossů vyrazil na večeři a on si ji nechal zaplatit. Židovská krev v něm nikdy nezastydla, ovšem byla to ona, která mu dala křídla k dalekým manažerským letům. Byl u toho, když se 20.-21.září konal v klubu 100 v Londýně první punkový festival v historii. Sex Pistols na něm nesměli chybět a Sid Vicious byl na druhý den obviněn policí, že vypíchnul oko jedné přítomné dívce, nebot během koncertů své kapely vrhal pivní láhve do davu. Pro upřesnněí dodejme, že tehdy bubnoval v Siouxsie and the Banshees.
10. října se McLarenovo hárání zúročilo v podpis smlouvy se společností EMI. O několik hodin později nahráli Sex Pistols studiovou verzi Anarchy in the UK, která vyšla v půli listopadu. Pro upřesnění dodejme, že to nebyla první punková singlovka. O několik týdnů dříve si tento trumf připsali The Damned, kteří vyrazili se skladbou New rose. I tohle byl důvod, proč se později Rotten o The Damned otíral.
Vyhazov Matlockovi
Konec roku 1976 nebyl pro Sex Pistols nikterak radostný. Nejenom, že se počaly objevovat excesy v jakés takés životosprávě, která kapele dovolovala vylézt na pódium (což nesl nelibě především McLaren), byl tu i nemalý tlak veřejnosti. Tisk doslova zuřil nad tím, co se při koncertech Sex Pistols dělo. Tančil se prý zvláštní tanec plný agrese (pogo), muzikanti plivali na diváky a ti jim to opláceli, a což teprve oblečení všech zainteresovaných. Chodící svrab a neštovice, pročež není divu, že se v nejvyšším patře gramospolečnosti EMI začalo zcela nahlas přemýšlet o tom, jestli smlouva se Sex Pistols nebyla šlápotou do trusu a nebylo-li by pro takový gigant lepší, kdyby se jí zřeknul. Do toho kvarteto zrušilo zpravodajství Today, kde v prosinci na poslední chvíli zaskočilo za Queen a téměř dvě minuty bombardovalo moderátora vodopádem nemravností a ohavností. Když se pak začaly rušit koncerty kapely a společná vystoupení s jinými jenom proto, že se jméno Sex Pistols dostalo na index, bylo po ptákách. 6. ledna se EMI zřekla náklonnosti ke kapele a stáhla z prodeje singl Anarchy in the UK. I přesto se stal třetím nejlepším singlem šestasedmdesátého roku, alespoň podle čtenářů New Musical Expressu. Sex Pistols pak v březnu vyhodili s definitivní platností Glena Matlocka od baskytary a s definitivní platností jej nahradili Sidem Viciousem.
Johnny Rotten vzpomíná: "Glen do toho moc nezapadal, už od samotnýho začátku. Paul a Steve jsou velký kliïasové, který si nemyslej nic, prostě jedou. Ale když se jim něco nelíbí, nechaj toho. Glen si hrabal jen na svůj píseček, a to dost tvrdě. Vždycky chtěl bejt v balíku. Navíc ho měl Malcolm dost rád. Taky to byla třídní záležitost, to nabeton. Jeho matka mi furt volala, že jí toho hodnýho chlapečka kazím. Mastňáci, že by se jeden posral. At jsme dělali, co jsme dělali, pořád měl plnou hubu keců. Nemohl se projít po ulici, protože by prej pohoršil sousedy. To moje máma se o sousedy hovno starala. Glen mě neměl rád kvůli písničkám, co jsem napsal, a kvůli tomu, co jsem cejtil. Jeho představa o kapele byla taková, že bysme všichni měli bejt příjemný popíkáři s nevinejma písničkama. Já ale chtěl dělat něco jinýho, něco, co jsem fakt prožíval."
Sid Vicious
V prosinci 1977 o něm Johnny Rotten řekl: "Říkali jsme mu Vicious (Hnusák). On je takový velký děcko, co se cpe sladkostma. Jen se na něj podívejte. Je to filosof kapely." Přesně po roce k tomu dodal: "Sid neuměl hrát, ale učil se a učil se rychle. A pak to všechno úplně posral. Viděli jste, že je to s ním čím dál tím horší. Já to sledoval, nejdřív byl dobrej a pak se úplně odkecal. Je to nechutný, ale dobře to zapadlo k ostatním věcem. Všechno šlo do hajzlu, tak proč by zrovna tohle nemělo?"
John Simon Ritchie se narodil v květnu 1958 a stejně jako Lydon, ani on neprožíval štastné dětství. Vyrůstal v rozpadlé rodině na předměstí Londýna, a když potkal na škole budoucího spolupracovníka Lydona, byl to i on, kdo mu spolu s ostatními začali sloužit jako otroci v jeho potouchlostech. Když jim jednoho krásného dne řekl, aby si propálili cigaretou značku na ruku, udělali to. Ostatně, podívejte se zblízka na jeho ruce (třeba prostřednictvím koncertních videozáznamů). Jsou poničené jako ruce Johnnyho Rottena. Inu, přátelé. Však to byl také Rotten, kdo mu přidělil jméno Sid. Vicious ten pseudonym upřímně nenáviděl, ale protože ve svém o dva roky starším kamarádovi cítil oporu a diktátorskou jistotu, poslušně s ním žil až do své smrti.
Poprvé zabíjel ve čtrnácti letech. Odnesla to kočka, které o zeï vyrazil mozek z hlavy. V lednu 1978, doslova pár hodin před koncem Sex Pistols, se pokusil v autobuse na americké dálnici zavraždit fotografa Boba. Měl totiž motorkářské boty, a když nedopadlo diplomatické vyjednávání o prodeji, sáhl Sid do kapsy pro lovecký nůž a už už se napřahoval k rozhodující ráně. Dlouholetý spolupracovník Malcolma McLarena mu nakonec fyzickou silou v dokonání zločinu zabránil, nicméně tahle historka jenom svědčí o tom, že Vicious byl natolik intelektuálně opožděný, že byl ochoten kvůli páru bot i zabíjet. Paradoxem toho všeho je, že zmíněný fotograf Bob klidně pochrupoval a vlastně o chystaném útok nevěděl ani zbla. Vicious nakonec stejně zabíjel. V lednu sedmaosmdesátého roku se Sex Pistols rozpadli a ze všech nejhůře to odnesl on. Utápěl se v drogách a k tomu mu do cesty už na konci šestasedmdesátého roku vlezla Nancy Spungeová, lehká poběhlice a totální narkomanka ze Států, která původně přijela do Anglie za bubeníkem Jerrym Nolanem z Heartbreakers. Namísto toho ale sbalila Viciouse a není třeba dodávat, že drogová cesta těch dvou nabrala na grádech. V únoru 1978 se Sid předávkoval v letadle a musel na léčení. V říjnu už byl zpátky a chtěl prožít zlostné líbánky, jak se jejich vztahu říkalo, v hotelu Chelsea. 12. toho měsíce ovšem nechal přivolat záchranku, nebot, jak uvedl, našel svou přítelkyni mrtvou. Ležela zkroucená v koupelně a v břiše měla bodnou ránu. Nebylo divu, že milý Sid putoval za mříže a byl to zase Malcolm McLaren, který ho dostal za dvě měsíce ven po složení kauce. Podezření z něho ale nikdy nikdo nesmyl, naopak.
"Jednou večer o mě neměl nikdo zájem. Tak mě napadlo, že spáchám sebevraždu," prohlásil Sid několik týdnů poté, co si podřezal žíly u sobě blízké pani Beverleyové v koupelně. Jelikož ji předtím požádal, aby mu dovolila nerušeně odejít z tohoto světa, seděla vedle něho, držela ho za ruku a čekala, až přijede McLaren. Objevil se ve chvíli, když už byl Vicious natolik oslaben, že nedokázal udržet moč. Přijel s pečovatelem Joem Stevensem, a zatímco Malcolm odešel hledat lékařskou pomoc, Stevens nahrál na diktafon se Sidem rozhovor. V něm se punker přiznal, že Nancy Spungeovou bodl do břicha ve víru běžné vztahové hádky. Ihned poté se prý udobřili, a on prostě odložil nůž a někam si zaběhnul. Když se vrátil, našel ji už mrtvou.
Po návratu z nemocnice stihnul ještě jedno vězení a protidrogové léčení, aby se 2. února radoval se svými přáteli z nového propuštění z léčebny. Nepamatoval si ale příliš dlouho podmínky své svobody a několikrát si píchnul. Ta poslední dávka byla královská. Objevili ho druhý den odpoledne. Ležel nahý na podlaze svého pokoje tváří vzhůru. Příčinou smrti bylo předávkování. Bylo mu dvacet jedna let.
Jeho vztah s Nancy Spungeovou byl zvěčněn v knize And I don't want to live od Deborah Spungeové a ve filmu Sid a Nancy - Love kills. "Obě tyto věci byly pěkný sračky," komentuje je Rotten. "Ta kniha je fakt děsná, úplně na blití. Jsou v ní jen výmysly, urážky a hnus. Já v ní vypadám, jako že jsem zavinil Sidův pád. To byla od ní fakt kravina. Měl bych jí žalovat, ale to bych musel uveřejnit něco, o čem vůbec nechci číst. To bych se mohl rovnou oběsit. Pokud jde o ten film, myslím, že doba, ve které vzniknul, nebyla zralá na pravdu. Ten film to potvrzuje. Nezajímalo je, jakej Sid opravdu byl. Udělali z něho vopruzáka a tím to skončilo."
Kultovní album
V březnu 1977 podepsali Sex Pistols smlouvu s A&M Records přímo na terase před Buckinghamským palácem, o týden později (19.3.) byla tatáž smlouva ze strany gramofirmy vypovězena. Mýtus praví, že příčinou byla rvačka Sida Viciouse s televizními pracovníky a vymlácení kanceláře gramospolečnosti muzikanty Sex Pistols. McLaren naopak hovoří cosi o spiknutí ostatních umělců z této stáje. Faktem ovšem bylo, že singl God save the Queen byl ztažen z prodeje a rozmaděrován na kousky.
V květnu se ještě museli postavit čelem obvinění, že jsou silnější než politická strana a že není vůbec dobré, když takovou organizaci vedou lidé závislí na drogách. Kapela tahle obvinění roztavovala do ruda, po vzoru McLarena si na veřejnosti zachovala klidnou hlavu a s ironií sobě vlastní (v případě Viciouse s inteligencí sobě vlastní) trpělivě či naopak odpovídala na všechny podobně naladěné dotazy.
14. května podepsali smlouvu s Virgin Records a God save the Queen byla na světě. Přes totální zákaz, který, kdyby to jenom trochu šlo, platil i při soukromém přehrávání písně na kazetáku, se vyšplhala do národní Top 10. Byla to rovněž tato skladba, která byla mottem koncertu na parníku Queen Elisabeth 15. června, kdy královský pár oslavoval výročí svatby a Anglie měla pré. Pluli po Temži, hráli koncert a všemu učinila přítrž říční policie, jež zatkla jedenáct lidí. Sláva Sex Pistols v těch dnech kulminovala. O tři dny později byl napaden Johnny Rotten protipunkovým gangem žiletkami a odnesl si několik nehezky vyhlížejích poranění. Vezmeme-li v potaz, že se něco podobného stalo pár dnů předtím jiné punkrockové partičce, The Damned, mělo to nejspíš co dělat s vlnou, která byla reakcí na náhlý postup punkové horečky a její přesné podchycení mládeže. Ta už dávno zapomněla, že se Rotten ve svých telecích letech hlásil ke skinheadskému pokřikování. Napadáni byli i další členové kapely, jenom Malcolm McLaren měl stále štěstí.
8. července vyšel singl Pretty vacant a prodával se naprosto veřejně, dokonce i v obchodních domech. Prodral se až na sedmé místo a skladba se hrála i v televizním pořadu Top of the pops. Účast v něm komentoval Rotten úšklebkem: "Top of the pops? Proč ne, mohla by to bejt prdel."
30. června odjeli na krátké turné do Skandinávie, a když se vrátili, popojížděli inkognito po anglických hospodách, nebot vlna zákazů se šířila jako AIDS. 15. října vydali poslední singl s Johnnym Rottenem, skladbu Holidays in the sun, ovšem vrcholné číslo mělo teprve přijít.
V listopadu se na gramofonových trzích objevila prvotina a de facto jediný oficiální titul Sex Pistols, album Never Mind Te Bollocks. Počin, který posvětil punk, dal mu štávu a razítko pečeti, kterou nelze zničit. Přestože se v té době celá Anglie bouřila proti názvu, proti obsahu skladeb a především proti písni Bodies, bylo evidentní, že tahle deska byla zlatým hřebem punku. Jak se v průběhu následujících měsíců ukázalo, byla také tím největším, čeho byli Sex Pistols a jejich nohsledi schopni dosáhnout.
Soumrak
V prosinci byla image Johnnyho Rottena vyhlášena jako nejzajímavější za celý britský rok 1977. To byl první krok k tomu, aby se on a posléze ostatní stali establišmentem, jak jsem napověděl již v první větě. Před vánočními svátky uspořádali malinkaté turné po ostrovech a chystali se k několika koncertům do Států.
Poslední ze sedmi naplánovaných se konal v San Franciscu 14. ledna 1978. Byl zvěčněn na videokazetě Live in Winterland a během něho Rotten prohlásil, že ho to už nebaví a končí. Nikdo tenkrát netušil, jak smrtelně vážně to myslí. Poté si zbalil fidlátka a Malcolm McLaren, manipulátor tělem i duší, na něho byl krátký. Koneckonců, i on mohl být důvodem Rottenovy bouře.
"Nejsmutnější pro mě bylo, jak se k tomu stavěli Steve a Paul. Nevadilo jim, co Malcolm dělá. Jsou tak natvrdlí, že je nemůže nic rozházet. Je strašný, že mi trvalo tak dlouho, než jsem pochopil, že oni dva nikdy nevěřili tomu, co dělám. Nechápali to. Dokonce ani neznali slova k písničkám. Z toho je mi na blití," prohlásil rezolutně, když už bylo po všem.
Namísto domluvených koncertů ve Skandinávii odjeli zbylí tři Sex Pistols do Rio de Janeira a pak s nimi jakýsi Ronnie Biggs nazpíval singl No one innocent. Další kroky byly naprosto neimpozantní a sebevraždou Viciouse ustal celý ten frmol. Jenomže jak už bylo řečeno, on ustal vlastně na konce roku 1977.
Poté, co se kapela rozešla, vycházely - především zásluhou kolenovrta McLarena - další a další kompilace s jejími skladbami. Nutno ovšem znovu podotknout, že Sex Pistols za svou éru vydali pouze jednu oficiální desku, aby diskografii posílili o její rozšíření v roce 1996, kdy se v podivné parádě na scénu vrátili. Že to byl těžkopádný pochod padlých andělů, jste měli většinou posoudit sami...
