16 led 2007 07:28
/PUNK/ Anarchia III (nepřečteno)
ANARCHIA III.
Je mnoho různých teorií, za pomoci nichž se někteří snažili vysvětlit a ospravedlnit existenci vlády. Všechny jsou však založeny na předsudku, at již si ho připouštějí, nebo ne, že lidé mají střetávající se zájmy, a že je třeba vnější, vyšší autority, aby donutila jednu stranu respektovat zájmy strany druhé, aby stanovila pravidla chování, umožňující vyřešit opačná stanoviska, a poskytující jedinci maximální spokojenost s minimálními obětmi.
Autoritativní teoretici se ptají: jestliže budou zájmy, sklony a aspirace jednotlivce v konfliktu se zájmy jiných, nebo dokonce celé společnosti, kdo bude mít právo a sílu donutit je vzájemně se respektovat? Kdo bude schopen zabránit jedinci ve znásilňování veřejné vůle? Říkají že svoboda jednotlivce je omezena svobodou ostatních; kdo ale určí tyto hranice a bude dohlížet na jejich dodržování? Přirozené obrovské rozdíly zájmů a temperamentů vytvářejí potřebu vlády a ospravedlňují existenci určité autority, která má zmírňující vliv v sociálních zápasech a určuje meze individuálních svobod a povinností. To je teorie; jestliže ale mají mít teorie platnost, musí být založeny na faktech, a tato fakta vysvětlovat - a my příliš dobře víme, že v sociální ekonomice jsou často teorie vymýšleny jen k ospravedlnění faktů, to jest k obraně privilegií a k tomu, aby je učinily stravitelnějšími pro ty, jež jsou v pozici oběti. Proto se teï pojïme zabývat fakty.
V historii, jakož i v dnešních časech, je vláda buï brutální, násilné a svévolné ovládání množství několika jedinci, nebo organizovaný prostředek k udržení nadvlády a privilegií v rukou těch, kteří se silou, vychytralostí nebo dědictvím zmocnili výrobních prostředků, v prvé řadě půdy, a zneužívají jich k udržení lidí v poutech a k tomu, aby je donutili pracovat pro svůj zisk.
Jsou dva způsoby útisku lidí: buï přímo brutální silou, fyzickým násilí m; nebo nepřímo, odepřením prostředků obživy, a odsouzením jich tak do role poddaných. První způsob má kořeny v síle, tedy v politických privilegiích, u zrodu druhého stál majetek, tedy privilegium ekonomické.
Lidé mohou být také podrobeni soustavnému formování jejich citů a myš lení, a tato cesta se používá k ustavení moci náboženské; ale stejně jako duše neexistuje jinak než jako produkt fyzikálních sil, tak také lež a vše co ji má šířit, nemá jiný původ než politická a ekonomická privilegia, a jiný účel, než je chránit a posilovat.
Kdykoliv se v primitivních společnostech, s rozptýleným obyvatelstvem a jednoduchými mezilidskými vztahy vyskytla situace zabraňující vzniku společnosti fungující na bázi solidarity, nebo tuto již existující společnost rozvracející a nastolující vládu člověka nad člověkem, bylo možno u jejích kořenů nalézt dvě síly držené v jedněch rukách, často rukách jednoho člověka - sílu politickou a sílu ekonomickou. Ti, kteří porazili a zastrašili druhé, začali je a jejich majetek využívat, a donutili je, aby pro ně pracovali, vykonávali jejich příkazy a plnili jejich vůli. Byli současně majiteli půdy, králi, soudci i katy.
Avšak jak se společnost vyvíjela, spolu s rostoucími potřebami a s komplexnějšími společenskými vztahy, další existence tohoto despotismu se stala nemožnou. Vladaři, jednak z důvodů bezpečnosti a výhodnosti, a jednak protože ani nemohli jednat jinak, zjistili, že si musí na jedné straně zajistit podporu privilegovaných vrstev, se kterými je spojovala společná touha vládnout, a na straně druhé nechat každého at se stará sám o své blaho, jak nejlépe umí, rezervujíce si však pro sebe neomezenou moc, dávající jim právo vykořistovat ostatní, jak jen to bude možné. A tak ve stínu moci, pro její podporu a ochranu, vzniklo soukromé bohatství a s ním i třída majitelů a vlastníků zprvu podporujících vladaře. Tito majitelé však, postupně hromadíce ve svých rukou výrobní prostředky, skutečné zdroje života - zemědělství, průmysl, obchod, atd.- zjistili, že aby chránili své široké zájmy a postavení, musí si více nebo méně otevřeně přivlastnit politickou moc, reprezentovanou vládou.
Tento jev se v historii objevil častokrát. Kdykoliv se jako výsledek vojenské invaze stalo, že se ve společnosti dostala do vedení fyzická, brutální síla, dobyvatelé se snažili koncentrovat moc a majetek do svých rukou. Vždy ale nutnost získat podporu vlivných a bohatých vrstev, potřeby výroby a průmyslu, a holá nemožnost řídit a kontrolovat naprosto vše zapříčinily znovunastolení soukromého vlastnictví, rozdělení dvou hlavních sil (politické a ekonomické), a tím pádem závislost těch, kdož mají moc - vlády, na těch, co kontrolují faktický zdroj té to moci - majitelích a vlastnících. Vladař tak v podstatě končí jako 'gendarme' majitelů.
Nikdy však ještě nebyl tento jev tak zřetelný, jako v dnešních časech. Rozvoj výroby, obrovská expanze trhu, nezměrná moc peněz a všechny další ekonomické faktory pramenící už z objevení Ameriky, vynálezu strojní výroby atd., zajistily pevné postavení třídě kapitalistů, kteří , již dále nespokojeni s pouhou podporou vlády, začali požadovat, aby tato byla ustanovena z jejich řad. A dosavadní vedení, které odvozovalo svůj původ od práva dobyvatelů (božského práva, jak mu říkali králové a kněží), přestože díky okolnostem již prakticky závislé na kapitalistické třídě, udržovalo si svůj pyšný a opovržlivý postoj ke svým bývalým otrokům a trvalo na svém právu na neomezenou moc.
Tato vláda ale již jen plnila úlohu svého druhu žoldáků vydržovaných třídou majitelů, žoldáků, kteří se však k těm, v jejichž službách se nacházejí chovají arogantně a přehlíživě, pokud je již za dalším rohem nezabijí a neoloupí; a třída kapitalistů se jí zbavila, nebo se tak přinejmenším děje nyní, at už způsobem čestným nebo ne, a nastolila místo ní vládu podle svého výběru, sestávající ze členů jejich vlastní třídy, vládu, jíž je možné stále kontrolovat, a jež je organizována tak, aby bránila zájmy kapitalistů. Tady hledejme počátky moderního parlamentního systému.
Dnes je vláda, složená z majitelů a lidí na nich závislých, naprosto ve službách kapitálu. Natolik, že nejbohatší z kapitalistů dokonce opovrhují tím, být její součástí. Rothschild nepotřebuje být ministrem nebo poslancem; stačí mu, když ministři a poslanci plní jeho pokyny. V mnoha zemích mají dělníci více nebo méně významné slovo, co se týče zvolení vlády. Je to ústupek buržoazie mající za účel jednak získat si lidovou podporu ve svém boji s monarchistickými a aristokratickými silami, a jednak odradit lid od myšlenky na nastolení rovnoprávnosti, dávaje mu iluzi suverenity.
Ale at už to buržoazie, když dala lidem poprvé právo volit, předvídala nebo ne, toto právo se ukázalo být naprostou iluzí, sloužící pouze k upevnění moci kapitalistů, a dávající těm nejaktivnějším z dělníků falešnou naději na získání podílu na moci. Dokonce i se všeobecným hlasovacím právem - nebo by snad bylo lepší říci ještě více za použití všeobecného hlasovacího práva - vláda zůstává sluhou a 'gendarmem' buržoazie. Kdyby tomu totiž bylo jinak, kdyby snad vláda měla tendenci zaujmout jiný postoj, nebo kdyby se demokracie měla stát něčím jiným než prostředkem k ošálení lidu, kapitalisté, cítíce ohrožení svých zájmů, reagovali by velmi rychle a využili by veškeré své moci a vlivu, propůjčeného jim bohatstvím, aby vládu odkázali do patřičných mezí, tedy do pozice žoldáků buržoazie.
Základní funkce vlády kdekoliv a kdykoliv, at už má jakékoliv jméno, původ či organizaci, je jediná, a to utiskovat a vykořistovat masy, nebo bránit a ochraňovat utiskovatele a vykořistovatele, a jejími hlavními, charakteristickými a nepostradatelnými nástroji jsou policejní agenti, výběrčí daní, vojáci a vězeňští dozorci - ke kterým je samozřejmě třeba přidat ještě obchodníky se lží, at jsou to kněží nebo vychovatelé a učitelé, vydržovaní a chránění vládou, jejichž úkolem je zotročit mysl tak, aby bez reptání přijala ho.
Je samozřejmě pravda, že postupně byly k těmto základním funkcím přidány další orgány a instituce. Připouštíme také, že nikdy nebo takřka nikdy neexistovala v zemi s určitým stupněm civilizace vláda, která by kromě těchto základních vykořistovatelských aktivit neplnila i funkce jiné, často prospěšné, nebo i nepostradatelné pro společenský život. To ovšem nic nemění na faktu, že vláda je ve své podstatě vždy utiskovatelem a zneuživatelem, a už díky svému původu inklinuje k podpoře a ochraně dominantní třídy.
Vláda se tedy více nebo méně stará o ochranu občanů před přímým a násilným útokem; rozpoznává a zakotvuje v zákonech mnoho základních práv a povinností, jakož i obyčejů a zvyků, bez nichž by společenský život nebyl možný; zavádí a řídí mnoho veřejných služeb jako poštu, cesty, kanalizaci, likvidaci odpadků, vysoušení mělčin atd.; podporuje sirotčince a nemocnice, a často se i staví do pozice ochránce a dobrodince chudých a slabých. Ale stačí se zamyslet nad tím, proč a jak to vláda dělá, abychom našli praktický důkaz toho, že cokoliv vlády dělají je zaměřeno jen na ochranu, rozšíření a udržení si privilegií jak svých, tak vrstev, jež zastupují a brání.
Vláda se nemůže udržet dlouho bez toho, aby skryla svou pravou podstatu za předstíranou užitečnost; nemůže vyžadovat respektování života privilegovaných, pokud nepředstírá zájem na životech všech, nemůže prosazovat přijetí privilegií jedněch, pokud se nezdá, že se stará i o práva druhých.
"Zákon", říká Kropotkin, a myslí tím ty, jež jej vytvářejí, tedy vládu, "zneužil lidské sociální cítění, nejen aby lidem vnutil v podstatě akceptovatelné morální poučky, ale také příkazy užitečné pouze vykořistovatelské menšině, proti které by se jinak lidé bouřili." Vláda si nemůže přát ani rozpad společnosti, protože pak by ztratila objekt vykořistování, ani nemůže dopustit, aby společnost existovala bez vnějších zásahů, protože pak by si lidé brzy uvědomili pravou podstatu vlády, a rychle by se hleděli zbavit jak jí, tak i třídy majitelů, kterou reprezentuje.
Dnešní vlády, postavené tváří v tvář tlaku a hrozbám dělnických požadavků, hrají si na svého druhu soudce v rozporech mezi a pány a dělníky; takto se snaží uklidnit dělnické hnutí a několika ošidnými reformami odradit chudé od toho, aby si vzali, co jim náleží. Navíc musíme mít na paměti, že buržoazie neustále válčí mezi sebou, hltá se navzájem a že vláda, jakkoli pochází z buržoazie a jakkoli jí slouží a chrání ji, snaží se, jako každý otrok, získat vrch a ovládnout ty, jimž posluhuje. A tak tato hra plná obratů, krycích manévrů, výher a ústupků, pokusů nalézt spojence proti konzervativcům mezi lidem a proti lidu mezi konzervativci pokračuje a zaslepuje prostáčky a flegmatiky, kteří čekají, že budou spaseni shora.
Navzdory tomu všemu se podstata vlády nemění. Bere-li na sebe úkol kontrolovat a zaručovat všeobecná práva a povinnosti, překrucuje smysl pro spravedlnost; odsuzuje a jako zločin trestá vše, co ohrožuje zájmy majitelů a vlády samotné, a prohlašuje za správné a legální to největší bezpráví na chudých, pomalou, soustavnou materiální a morální vraždu páchanou těmi, kdož mají, na těch, kdož nemají.
Jestliže se dosadí do role provozovatele veřejných služeb, jejím hlavní m zájmem jsou, jako vždy, potřeby majitelů a nepracujících kromě případů, kdy jsou lidé ochotni platit. Vystupuje-li v úloze učitele, zabraňuje propagaci pravdy a připravuje mysl mladých buï na roli bezcitných vládců nebo pokorných otroků, podle toho, k jaké třídě tito náležejí. V rukou vlády se vše stává prostředkem vykořistování, vše se stává policejní institucí dobrou pouze k tomu, aby držela lidi pod dohledem.
A tak to také má být. Vždyt jestliže lidská existence je stálým zápasem, musí tu přece přirozeně být vítězové a poražení, a vláda, která je něco jako výhra v této válce, výhra zabezpečující vítězným stálou možnost z tohoto vítězství těžit, přece nikdy nespadne do rukou poraženým, at už se tento boj odehrává na poli fyzické síly, intelektuální m, nebo ekonomickém. A ti, kdo v této bitvě bojovali, aby si zajistili lepší podmínky, než v jakých žijí druzí, a aby získali privilegia a moc, jistě nepoužijí těchto privilegií k obraně práv poražených, nebo k tomu, aby snad omezili moc svou nebo moc svých přátel a podpůrců. Vláda, nebo jak jí někteří říkají, Právní Stát, fungující jako mírnící element v sociálním boji a jako nestranný zástupce veřejných zájmů, je vylhaný ideál - je to iluze, utopie, která nikdy nebyla a nikdy nebude realizována.
Kdyby však lidské zájmy a potřeby byly opravdu vzájemně protichůdné, kdyby boj mezi lidmi byl opravdu základním zákonem fungování lidské společnosti, a kdyby svoboda jedince byla skutečně omezena svobodami ostatních, potom by se každý snažil, aby jeho zájmy převládly, každý by se pokoušel rozšířit své svobody na úkor druhých, a vláda by existovala ne proto, že by byla užitečná všem členům společnosti, ale protože vítězové by si chtěli zajistit ovoce svého vítězství tím, že by si podrobili poražené, a uvolnili se od nutnosti stálé obrany svých výdobytků, svěřujíce tuto obranu lidem speciálně k tomu vycvičeným - profesionálním žoldnéřům, policistům a biřicům. V takovém případě by lidská společnost byla odsouzena buï k záhubě, nebo k neustálému kolísá ní mezi tyranií vítězů a rebelií poražených.
Naštěstí je budoucnost lidstva štastnější, protože zákon, podle něhož se řídí je mírnější. Tím zákonem je SOLIDARITA. Základní lidskou charakteristikou je pud sebezáchovy, bez něhož by nemohla přežít žádná živá bytost, a instinkt zachování druhu, bez něhož by se nemohly vyvinout a přetrvat živočišné druhy. Člověk je přirozeně puzen chránit existenci a blahobyt jak svůj, tak i svého druhu proti všemu a všem. V přírodě žijící bytosti mají dvě možnosti jak přežít a zlepšit své životní podmínky. První je individuální boj proti živlům a jiným jedincům at už svého či jiného druhu, a druhou je vzájemná pomoc a spolupráce, jež může být také formulována jako spojenectví v boji proti všem přírodním silám zabraňujícím existenci, vývoji a blahobytu spojenců.
S ohledem na místo, nebude nutné popisovat roli, kterou hráli v evoluci organického světa tyto dva hlavní faktory: boj a spolupráce. Postačí uvést, že pokud se člověka týče, spolupráce (dobrovolná nebo vynucená okolnostmi) se stala jedinou cestou k pokroku, rozvoji a bezpečnosti; a zápas - památka na naše předky - se ukázal nejen neschopným zajistit individuální blahobyt, ale také škodlivým pro všechny, vítěze stejně jako poražené.
Nashromážděné a sdílené zkušenosti celých generací naučily člověka, že spojením se s jinými lidmi jen zvýší svou bezpečnost a blahobyt. A tak sociální cítění člověka, získané právě jako výsledek existenčního boje proti přírodě a dalším jedincům svého druhu, naprosto změnilo jeho životní podmínky. S jeho pomocí se člověk oddělil od ostatních zvířat a získal veliké možnosti, tak veliké, že antimaterialističtí filosofové považovali za nutné vymyslet mu nehmotnou a nesmrtelnou duši. Mnoho různých okolností přispělo k vývoji tohoto sociálního cítění, které, počínajíce jako zvířecí instinkt pro zachování druhu (společenské cítění omezené na přírodní druhy), dosáhlo takové intenzity a rozsahu, že vpravdě tvoří základy lidské morálky.
Primitivní člověk byl slabý a nedostatečně vybavený k obraně proti masožravým bestiím. Avšak s mozkem schopným obrovského rozvoje, s hlasovými orgány umožňujícími mu vyjádřit celou plejádu nálad a pocitů, a s rukama velmi vhodnýma k formování hmoty podle své vůle, musel velmi brzy pocítit jak potřebnost, tak i výhody plynoucí ze spojení se s ostatními; v podstatě je možno říci, že člověk byl schopen se nadřadit nad zvířata jen díky tomu, že se stal společenským tvorem a získal schopnost používat mluvené teči, která je důsledkem lidského soužití, jakož i jeho důležitou součástí.
Zpočátku bylo lidí relativně málo, a to dělalo jejich zápas o existenci méně krutým, méně táhlým a ne tak nezbytným. To jistě velmi usnadnilo vývoj pocitu sounáležitosti, a poskytlo dostatek času na odhalení užitečnosti a ocenění vzájemné pomoci.
Konečně, lidská schopnost utvářet své okolí a přizpůsobovat jej svým potřebám, kterou člověk získal díky svým výjimečným vlastnostem, používaná ve spolupráci s větším nebo menším množstvím společníků; zvětšující se množství vymožeností, které se postupně staly nezbytnostmi; dělba práce, která je výsledkem soustavného lidského využívání přírody, všechny tyto faktory vedly k tomu, že společenský život se stal pro člověka prostředím, z něhož se nemůže vymanit, protože učinil-li by tak, vrátil by se na úroveň zvířat.
A s postupným tříbením citů a navazováním vztahů mezi lidmi a spolu se zvyky děděnými po miliony let, se stala lidem tato potřeba společnosti, potřeba sdílení myšlenek a pocitů, nepostradatelnou součástí života, transformovala se v účast, přátelství, lásku, a existuje nadále již nezávisle na materiálních výhodách poskytovaných životem ve společnosti, stala se tak nepostradatelnou, že aby ji uspokojil, je člověk ochoten čelit jakýmkoliv nesnázím včetně smrti.
Jinými slovy, nesmírné výhody poskytované lidem životem ve společnosti; stav fyzické podřízenosti, naprosto se nesrovnávající s jeho intelektuální převahou, který člověk zažívá ve vztahu k říši zvířat, zůstává-li sám; možnost spojit se se stále větším množstvím jedinců stále těsnějšími vztahy až do bodu, kdy toto společenství bude celosvětové a týkající se všech stránek života, a snad nejvíce možnost produkovat ve spolupráci s ostatními více než je třeba k holému přežití - to vše dává lidskému existenčnímu boji docela jiný charakter než má tento boj u obyvatel říše zvířat.
Přestože dnes už víme - současní biologové nám denně přinášejí nové důkazy že spolupráce hrála nejdůležitější roli ve vývoji živočišného světa, roli mnohem větší než jí přisuzovali ti, co se snažili, zcela zcestně, mimochodem, ospravedlnit vládu buržoasie Darwinovou teorií, propast mezi existenčním bojem sváděným lidmi a tím sváděným zvířaty je obrovská a přímo úměrná vzdálenosti dnešního člověka od zvířat. Zvířata bojují buï samostatně, nebo, a to častěji, v malých, přechodný ch nebo stálých smečkách proti veškeré přírodě, zahrnující i ostatní jedince svého druhu.
Sociálně lépe organizovaná stvoření, jako mravenci nebo včely, jsou loajální k obyvatelům svého mraveniště nebo úlu, ale lhostejní, nebo dokonce ve válce s dalšími společenstvími své ho druhu. Člověk naproti tomu stále tíhne k rozšiřování své společnost i, k šíření lásky mezi lidmi a k překonávání a porážení vnějších nepříznivých vlivů přírody. To vše pro lidskost a za lidskost. Jakékoli pokusy o získání výhod nezávisle na druhých, nebo na jejich účet, jsou proti společenské přirozenosti moderního člověka, a vrhají ho zpět na úroveň zvířete.
Solidarita, to je ta harmonie zájmů a citů, soužití jedinců pro blaho společnosti, a společnosti pro blaho jedinců, je to prostředí, kde člověk může plně vyjádřit svou osobnost, a které mu zajištuje podmínky pro optimální vývoj a největší možný blahobyt. Toto je cíl, ke kterému směřuje lidský vývoj; to je ten vyšší princip, který řeší problémy jinak neřešitelné, a jehož výsledkem je svoboda všech, neomezená, ale doplněná svobodou ostatních.
Je mnoho různých teorií, za pomoci nichž se někteří snažili vysvětlit a ospravedlnit existenci vlády. Všechny jsou však založeny na předsudku, at již si ho připouštějí, nebo ne, že lidé mají střetávající se zájmy, a že je třeba vnější, vyšší autority, aby donutila jednu stranu respektovat zájmy strany druhé, aby stanovila pravidla chování, umožňující vyřešit opačná stanoviska, a poskytující jedinci maximální spokojenost s minimálními obětmi.
Autoritativní teoretici se ptají: jestliže budou zájmy, sklony a aspirace jednotlivce v konfliktu se zájmy jiných, nebo dokonce celé společnosti, kdo bude mít právo a sílu donutit je vzájemně se respektovat? Kdo bude schopen zabránit jedinci ve znásilňování veřejné vůle? Říkají že svoboda jednotlivce je omezena svobodou ostatních; kdo ale určí tyto hranice a bude dohlížet na jejich dodržování? Přirozené obrovské rozdíly zájmů a temperamentů vytvářejí potřebu vlády a ospravedlňují existenci určité autority, která má zmírňující vliv v sociálních zápasech a určuje meze individuálních svobod a povinností. To je teorie; jestliže ale mají mít teorie platnost, musí být založeny na faktech, a tato fakta vysvětlovat - a my příliš dobře víme, že v sociální ekonomice jsou často teorie vymýšleny jen k ospravedlnění faktů, to jest k obraně privilegií a k tomu, aby je učinily stravitelnějšími pro ty, jež jsou v pozici oběti. Proto se teï pojïme zabývat fakty.
V historii, jakož i v dnešních časech, je vláda buï brutální, násilné a svévolné ovládání množství několika jedinci, nebo organizovaný prostředek k udržení nadvlády a privilegií v rukou těch, kteří se silou, vychytralostí nebo dědictvím zmocnili výrobních prostředků, v prvé řadě půdy, a zneužívají jich k udržení lidí v poutech a k tomu, aby je donutili pracovat pro svůj zisk.
Jsou dva způsoby útisku lidí: buï přímo brutální silou, fyzickým násilí m; nebo nepřímo, odepřením prostředků obživy, a odsouzením jich tak do role poddaných. První způsob má kořeny v síle, tedy v politických privilegiích, u zrodu druhého stál majetek, tedy privilegium ekonomické.
Lidé mohou být také podrobeni soustavnému formování jejich citů a myš lení, a tato cesta se používá k ustavení moci náboženské; ale stejně jako duše neexistuje jinak než jako produkt fyzikálních sil, tak také lež a vše co ji má šířit, nemá jiný původ než politická a ekonomická privilegia, a jiný účel, než je chránit a posilovat.
Kdykoliv se v primitivních společnostech, s rozptýleným obyvatelstvem a jednoduchými mezilidskými vztahy vyskytla situace zabraňující vzniku společnosti fungující na bázi solidarity, nebo tuto již existující společnost rozvracející a nastolující vládu člověka nad člověkem, bylo možno u jejích kořenů nalézt dvě síly držené v jedněch rukách, často rukách jednoho člověka - sílu politickou a sílu ekonomickou. Ti, kteří porazili a zastrašili druhé, začali je a jejich majetek využívat, a donutili je, aby pro ně pracovali, vykonávali jejich příkazy a plnili jejich vůli. Byli současně majiteli půdy, králi, soudci i katy.
Avšak jak se společnost vyvíjela, spolu s rostoucími potřebami a s komplexnějšími společenskými vztahy, další existence tohoto despotismu se stala nemožnou. Vladaři, jednak z důvodů bezpečnosti a výhodnosti, a jednak protože ani nemohli jednat jinak, zjistili, že si musí na jedné straně zajistit podporu privilegovaných vrstev, se kterými je spojovala společná touha vládnout, a na straně druhé nechat každého at se stará sám o své blaho, jak nejlépe umí, rezervujíce si však pro sebe neomezenou moc, dávající jim právo vykořistovat ostatní, jak jen to bude možné. A tak ve stínu moci, pro její podporu a ochranu, vzniklo soukromé bohatství a s ním i třída majitelů a vlastníků zprvu podporujících vladaře. Tito majitelé však, postupně hromadíce ve svých rukou výrobní prostředky, skutečné zdroje života - zemědělství, průmysl, obchod, atd.- zjistili, že aby chránili své široké zájmy a postavení, musí si více nebo méně otevřeně přivlastnit politickou moc, reprezentovanou vládou.
Tento jev se v historii objevil častokrát. Kdykoliv se jako výsledek vojenské invaze stalo, že se ve společnosti dostala do vedení fyzická, brutální síla, dobyvatelé se snažili koncentrovat moc a majetek do svých rukou. Vždy ale nutnost získat podporu vlivných a bohatých vrstev, potřeby výroby a průmyslu, a holá nemožnost řídit a kontrolovat naprosto vše zapříčinily znovunastolení soukromého vlastnictví, rozdělení dvou hlavních sil (politické a ekonomické), a tím pádem závislost těch, kdož mají moc - vlády, na těch, co kontrolují faktický zdroj té to moci - majitelích a vlastnících. Vladař tak v podstatě končí jako 'gendarme' majitelů.
Nikdy však ještě nebyl tento jev tak zřetelný, jako v dnešních časech. Rozvoj výroby, obrovská expanze trhu, nezměrná moc peněz a všechny další ekonomické faktory pramenící už z objevení Ameriky, vynálezu strojní výroby atd., zajistily pevné postavení třídě kapitalistů, kteří , již dále nespokojeni s pouhou podporou vlády, začali požadovat, aby tato byla ustanovena z jejich řad. A dosavadní vedení, které odvozovalo svůj původ od práva dobyvatelů (božského práva, jak mu říkali králové a kněží), přestože díky okolnostem již prakticky závislé na kapitalistické třídě, udržovalo si svůj pyšný a opovržlivý postoj ke svým bývalým otrokům a trvalo na svém právu na neomezenou moc.
Tato vláda ale již jen plnila úlohu svého druhu žoldáků vydržovaných třídou majitelů, žoldáků, kteří se však k těm, v jejichž službách se nacházejí chovají arogantně a přehlíživě, pokud je již za dalším rohem nezabijí a neoloupí; a třída kapitalistů se jí zbavila, nebo se tak přinejmenším děje nyní, at už způsobem čestným nebo ne, a nastolila místo ní vládu podle svého výběru, sestávající ze členů jejich vlastní třídy, vládu, jíž je možné stále kontrolovat, a jež je organizována tak, aby bránila zájmy kapitalistů. Tady hledejme počátky moderního parlamentního systému.
Dnes je vláda, složená z majitelů a lidí na nich závislých, naprosto ve službách kapitálu. Natolik, že nejbohatší z kapitalistů dokonce opovrhují tím, být její součástí. Rothschild nepotřebuje být ministrem nebo poslancem; stačí mu, když ministři a poslanci plní jeho pokyny. V mnoha zemích mají dělníci více nebo méně významné slovo, co se týče zvolení vlády. Je to ústupek buržoazie mající za účel jednak získat si lidovou podporu ve svém boji s monarchistickými a aristokratickými silami, a jednak odradit lid od myšlenky na nastolení rovnoprávnosti, dávaje mu iluzi suverenity.
Ale at už to buržoazie, když dala lidem poprvé právo volit, předvídala nebo ne, toto právo se ukázalo být naprostou iluzí, sloužící pouze k upevnění moci kapitalistů, a dávající těm nejaktivnějším z dělníků falešnou naději na získání podílu na moci. Dokonce i se všeobecným hlasovacím právem - nebo by snad bylo lepší říci ještě více za použití všeobecného hlasovacího práva - vláda zůstává sluhou a 'gendarmem' buržoazie. Kdyby tomu totiž bylo jinak, kdyby snad vláda měla tendenci zaujmout jiný postoj, nebo kdyby se demokracie měla stát něčím jiným než prostředkem k ošálení lidu, kapitalisté, cítíce ohrožení svých zájmů, reagovali by velmi rychle a využili by veškeré své moci a vlivu, propůjčeného jim bohatstvím, aby vládu odkázali do patřičných mezí, tedy do pozice žoldáků buržoazie.
Základní funkce vlády kdekoliv a kdykoliv, at už má jakékoliv jméno, původ či organizaci, je jediná, a to utiskovat a vykořistovat masy, nebo bránit a ochraňovat utiskovatele a vykořistovatele, a jejími hlavními, charakteristickými a nepostradatelnými nástroji jsou policejní agenti, výběrčí daní, vojáci a vězeňští dozorci - ke kterým je samozřejmě třeba přidat ještě obchodníky se lží, at jsou to kněží nebo vychovatelé a učitelé, vydržovaní a chránění vládou, jejichž úkolem je zotročit mysl tak, aby bez reptání přijala ho.
Je samozřejmě pravda, že postupně byly k těmto základním funkcím přidány další orgány a instituce. Připouštíme také, že nikdy nebo takřka nikdy neexistovala v zemi s určitým stupněm civilizace vláda, která by kromě těchto základních vykořistovatelských aktivit neplnila i funkce jiné, často prospěšné, nebo i nepostradatelné pro společenský život. To ovšem nic nemění na faktu, že vláda je ve své podstatě vždy utiskovatelem a zneuživatelem, a už díky svému původu inklinuje k podpoře a ochraně dominantní třídy.
Vláda se tedy více nebo méně stará o ochranu občanů před přímým a násilným útokem; rozpoznává a zakotvuje v zákonech mnoho základních práv a povinností, jakož i obyčejů a zvyků, bez nichž by společenský život nebyl možný; zavádí a řídí mnoho veřejných služeb jako poštu, cesty, kanalizaci, likvidaci odpadků, vysoušení mělčin atd.; podporuje sirotčince a nemocnice, a často se i staví do pozice ochránce a dobrodince chudých a slabých. Ale stačí se zamyslet nad tím, proč a jak to vláda dělá, abychom našli praktický důkaz toho, že cokoliv vlády dělají je zaměřeno jen na ochranu, rozšíření a udržení si privilegií jak svých, tak vrstev, jež zastupují a brání.
Vláda se nemůže udržet dlouho bez toho, aby skryla svou pravou podstatu za předstíranou užitečnost; nemůže vyžadovat respektování života privilegovaných, pokud nepředstírá zájem na životech všech, nemůže prosazovat přijetí privilegií jedněch, pokud se nezdá, že se stará i o práva druhých.
"Zákon", říká Kropotkin, a myslí tím ty, jež jej vytvářejí, tedy vládu, "zneužil lidské sociální cítění, nejen aby lidem vnutil v podstatě akceptovatelné morální poučky, ale také příkazy užitečné pouze vykořistovatelské menšině, proti které by se jinak lidé bouřili." Vláda si nemůže přát ani rozpad společnosti, protože pak by ztratila objekt vykořistování, ani nemůže dopustit, aby společnost existovala bez vnějších zásahů, protože pak by si lidé brzy uvědomili pravou podstatu vlády, a rychle by se hleděli zbavit jak jí, tak i třídy majitelů, kterou reprezentuje.
Dnešní vlády, postavené tváří v tvář tlaku a hrozbám dělnických požadavků, hrají si na svého druhu soudce v rozporech mezi a pány a dělníky; takto se snaží uklidnit dělnické hnutí a několika ošidnými reformami odradit chudé od toho, aby si vzali, co jim náleží. Navíc musíme mít na paměti, že buržoazie neustále válčí mezi sebou, hltá se navzájem a že vláda, jakkoli pochází z buržoazie a jakkoli jí slouží a chrání ji, snaží se, jako každý otrok, získat vrch a ovládnout ty, jimž posluhuje. A tak tato hra plná obratů, krycích manévrů, výher a ústupků, pokusů nalézt spojence proti konzervativcům mezi lidem a proti lidu mezi konzervativci pokračuje a zaslepuje prostáčky a flegmatiky, kteří čekají, že budou spaseni shora.
Navzdory tomu všemu se podstata vlády nemění. Bere-li na sebe úkol kontrolovat a zaručovat všeobecná práva a povinnosti, překrucuje smysl pro spravedlnost; odsuzuje a jako zločin trestá vše, co ohrožuje zájmy majitelů a vlády samotné, a prohlašuje za správné a legální to největší bezpráví na chudých, pomalou, soustavnou materiální a morální vraždu páchanou těmi, kdož mají, na těch, kdož nemají.
Jestliže se dosadí do role provozovatele veřejných služeb, jejím hlavní m zájmem jsou, jako vždy, potřeby majitelů a nepracujících kromě případů, kdy jsou lidé ochotni platit. Vystupuje-li v úloze učitele, zabraňuje propagaci pravdy a připravuje mysl mladých buï na roli bezcitných vládců nebo pokorných otroků, podle toho, k jaké třídě tito náležejí. V rukou vlády se vše stává prostředkem vykořistování, vše se stává policejní institucí dobrou pouze k tomu, aby držela lidi pod dohledem.
A tak to také má být. Vždyt jestliže lidská existence je stálým zápasem, musí tu přece přirozeně být vítězové a poražení, a vláda, která je něco jako výhra v této válce, výhra zabezpečující vítězným stálou možnost z tohoto vítězství těžit, přece nikdy nespadne do rukou poraženým, at už se tento boj odehrává na poli fyzické síly, intelektuální m, nebo ekonomickém. A ti, kdo v této bitvě bojovali, aby si zajistili lepší podmínky, než v jakých žijí druzí, a aby získali privilegia a moc, jistě nepoužijí těchto privilegií k obraně práv poražených, nebo k tomu, aby snad omezili moc svou nebo moc svých přátel a podpůrců. Vláda, nebo jak jí někteří říkají, Právní Stát, fungující jako mírnící element v sociálním boji a jako nestranný zástupce veřejných zájmů, je vylhaný ideál - je to iluze, utopie, která nikdy nebyla a nikdy nebude realizována.
Kdyby však lidské zájmy a potřeby byly opravdu vzájemně protichůdné, kdyby boj mezi lidmi byl opravdu základním zákonem fungování lidské společnosti, a kdyby svoboda jedince byla skutečně omezena svobodami ostatních, potom by se každý snažil, aby jeho zájmy převládly, každý by se pokoušel rozšířit své svobody na úkor druhých, a vláda by existovala ne proto, že by byla užitečná všem členům společnosti, ale protože vítězové by si chtěli zajistit ovoce svého vítězství tím, že by si podrobili poražené, a uvolnili se od nutnosti stálé obrany svých výdobytků, svěřujíce tuto obranu lidem speciálně k tomu vycvičeným - profesionálním žoldnéřům, policistům a biřicům. V takovém případě by lidská společnost byla odsouzena buï k záhubě, nebo k neustálému kolísá ní mezi tyranií vítězů a rebelií poražených.
Naštěstí je budoucnost lidstva štastnější, protože zákon, podle něhož se řídí je mírnější. Tím zákonem je SOLIDARITA. Základní lidskou charakteristikou je pud sebezáchovy, bez něhož by nemohla přežít žádná živá bytost, a instinkt zachování druhu, bez něhož by se nemohly vyvinout a přetrvat živočišné druhy. Člověk je přirozeně puzen chránit existenci a blahobyt jak svůj, tak i svého druhu proti všemu a všem. V přírodě žijící bytosti mají dvě možnosti jak přežít a zlepšit své životní podmínky. První je individuální boj proti živlům a jiným jedincům at už svého či jiného druhu, a druhou je vzájemná pomoc a spolupráce, jež může být také formulována jako spojenectví v boji proti všem přírodním silám zabraňujícím existenci, vývoji a blahobytu spojenců.
S ohledem na místo, nebude nutné popisovat roli, kterou hráli v evoluci organického světa tyto dva hlavní faktory: boj a spolupráce. Postačí uvést, že pokud se člověka týče, spolupráce (dobrovolná nebo vynucená okolnostmi) se stala jedinou cestou k pokroku, rozvoji a bezpečnosti; a zápas - památka na naše předky - se ukázal nejen neschopným zajistit individuální blahobyt, ale také škodlivým pro všechny, vítěze stejně jako poražené.
Nashromážděné a sdílené zkušenosti celých generací naučily člověka, že spojením se s jinými lidmi jen zvýší svou bezpečnost a blahobyt. A tak sociální cítění člověka, získané právě jako výsledek existenčního boje proti přírodě a dalším jedincům svého druhu, naprosto změnilo jeho životní podmínky. S jeho pomocí se člověk oddělil od ostatních zvířat a získal veliké možnosti, tak veliké, že antimaterialističtí filosofové považovali za nutné vymyslet mu nehmotnou a nesmrtelnou duši. Mnoho různých okolností přispělo k vývoji tohoto sociálního cítění, které, počínajíce jako zvířecí instinkt pro zachování druhu (společenské cítění omezené na přírodní druhy), dosáhlo takové intenzity a rozsahu, že vpravdě tvoří základy lidské morálky.
Primitivní člověk byl slabý a nedostatečně vybavený k obraně proti masožravým bestiím. Avšak s mozkem schopným obrovského rozvoje, s hlasovými orgány umožňujícími mu vyjádřit celou plejádu nálad a pocitů, a s rukama velmi vhodnýma k formování hmoty podle své vůle, musel velmi brzy pocítit jak potřebnost, tak i výhody plynoucí ze spojení se s ostatními; v podstatě je možno říci, že člověk byl schopen se nadřadit nad zvířata jen díky tomu, že se stal společenským tvorem a získal schopnost používat mluvené teči, která je důsledkem lidského soužití, jakož i jeho důležitou součástí.
Zpočátku bylo lidí relativně málo, a to dělalo jejich zápas o existenci méně krutým, méně táhlým a ne tak nezbytným. To jistě velmi usnadnilo vývoj pocitu sounáležitosti, a poskytlo dostatek času na odhalení užitečnosti a ocenění vzájemné pomoci.
Konečně, lidská schopnost utvářet své okolí a přizpůsobovat jej svým potřebám, kterou člověk získal díky svým výjimečným vlastnostem, používaná ve spolupráci s větším nebo menším množstvím společníků; zvětšující se množství vymožeností, které se postupně staly nezbytnostmi; dělba práce, která je výsledkem soustavného lidského využívání přírody, všechny tyto faktory vedly k tomu, že společenský život se stal pro člověka prostředím, z něhož se nemůže vymanit, protože učinil-li by tak, vrátil by se na úroveň zvířat.
A s postupným tříbením citů a navazováním vztahů mezi lidmi a spolu se zvyky děděnými po miliony let, se stala lidem tato potřeba společnosti, potřeba sdílení myšlenek a pocitů, nepostradatelnou součástí života, transformovala se v účast, přátelství, lásku, a existuje nadále již nezávisle na materiálních výhodách poskytovaných životem ve společnosti, stala se tak nepostradatelnou, že aby ji uspokojil, je člověk ochoten čelit jakýmkoliv nesnázím včetně smrti.
Jinými slovy, nesmírné výhody poskytované lidem životem ve společnosti; stav fyzické podřízenosti, naprosto se nesrovnávající s jeho intelektuální převahou, který člověk zažívá ve vztahu k říši zvířat, zůstává-li sám; možnost spojit se se stále větším množstvím jedinců stále těsnějšími vztahy až do bodu, kdy toto společenství bude celosvětové a týkající se všech stránek života, a snad nejvíce možnost produkovat ve spolupráci s ostatními více než je třeba k holému přežití - to vše dává lidskému existenčnímu boji docela jiný charakter než má tento boj u obyvatel říše zvířat.
Přestože dnes už víme - současní biologové nám denně přinášejí nové důkazy že spolupráce hrála nejdůležitější roli ve vývoji živočišného světa, roli mnohem větší než jí přisuzovali ti, co se snažili, zcela zcestně, mimochodem, ospravedlnit vládu buržoasie Darwinovou teorií, propast mezi existenčním bojem sváděným lidmi a tím sváděným zvířaty je obrovská a přímo úměrná vzdálenosti dnešního člověka od zvířat. Zvířata bojují buï samostatně, nebo, a to častěji, v malých, přechodný ch nebo stálých smečkách proti veškeré přírodě, zahrnující i ostatní jedince svého druhu.
Sociálně lépe organizovaná stvoření, jako mravenci nebo včely, jsou loajální k obyvatelům svého mraveniště nebo úlu, ale lhostejní, nebo dokonce ve válce s dalšími společenstvími své ho druhu. Člověk naproti tomu stále tíhne k rozšiřování své společnost i, k šíření lásky mezi lidmi a k překonávání a porážení vnějších nepříznivých vlivů přírody. To vše pro lidskost a za lidskost. Jakékoli pokusy o získání výhod nezávisle na druhých, nebo na jejich účet, jsou proti společenské přirozenosti moderního člověka, a vrhají ho zpět na úroveň zvířete.
Solidarita, to je ta harmonie zájmů a citů, soužití jedinců pro blaho společnosti, a společnosti pro blaho jedinců, je to prostředí, kde člověk může plně vyjádřit svou osobnost, a které mu zajištuje podmínky pro optimální vývoj a největší možný blahobyt. Toto je cíl, ke kterému směřuje lidský vývoj; to je ten vyšší princip, který řeší problémy jinak neřešitelné, a jehož výsledkem je svoboda všech, neomezená, ale doplněná svobodou ostatních.
