16 led 2007 07:30
/PUNK/ Anarchia IV (nepřečteno)
ANARCHIA IV.
Michael Bakunin řekl, že "Žádný jedinec si nemůže uvědomit, a tím pádem praktikovat svou humanitu v běžném životě, pokud ji nerozpozná v ostatních a nebude s nimi spolupracovat na jejím uvedení do života. Nikdo nemůže získat rovnoprávnost, bez toho aby pracoval na zrovnoprávnění ostatních. Má svoboda je svobodou všech, protože nebudu nikdy ú plně volně žít, jestliže má volnost nebude potvrzena ve svobodě a právech těch kolem, kteří jsou mi rovni.
Velmi mi záleží na situaci ostatních lidí, protože jakkoli se mohu jevit či cítit nezávisle, at už jsem Papež, Car, Imperátor nebo Ministerský předseda, pořád jsem produktem těch nejnižších tříd: jsou-li nevědomí, chudí, otroky, má existence je determinována jejich otroctvím. Já, jako osvícený a inteligentní muž jsem vystaven jejich případné hlouposti; jako odvážný a svobodný jsem zotročen jejich otroctvím; coby bohatý, třesu se před jejich chudobou; a jako privilegovaná osoba blednu při pomyšlení na jejich spravedlnost. Já, který chci být volným, nemohu, protože všichni lidé kolem ještě svobodu nechtějí, a takto se stávají nástrojem mých utiskovatelů."
Solidarita je proto stavem bytí, poskytujícím člověku nejvyšší možný stupeň bezpečnosti a blahobytu; a proto samotný egoismus, který značí výlučný zájem na vlastní osobě, žene v podstatě člověka a lidskou společnost směrem k solidaritě; nebo by snad bylo lépe říci, že egoismus a altruismus (zájem o potřeby všech) spojili se v jedinou myšlenku výhodnou pro jednotlivce i společnost.
Lidé však nemohli přeskočit najednou celou vzdálenost mezi zvířetem a člověkem, od brutálního a primitivního boje všech proti všem ke spojené mu úsilí lidstva na překonání protivenství přírody. Vedeno zřejmostí výhod poskytovaných společenským soužitím a dělbou práce, vyvíjelo se lidstvo směrem k solidaritě; na cestě se však setkalo s překážkou, která ho od cíle odvrátila a odvrací dodnes.
Člověk zjistil, že může, přinejmenším po určitou mez a pro základní materiální prospěch, který jedině byl tehdy schopen ocenit, získat výhody poskytované spoluprací podřízením si ostatních namísto spojením se s nimi; a protože zvířecí a antisociální instinkty byly v něm ještě velmi živé, donutil ty nejslabší k práci ve svůj prospěch, preferujíce tak dominanci před asociací. Snad právě také při využívání práce poddaných objevil člověk výhody asociace, výhody, které může získat určitou podporou podrobených.
A tak namísto aby toto uvědomění si užitečnosti spolupráce vedlo k triumfu solidarity ve všech mezilidských vztazích, položilo naopak základy soukromého vlastnictví a vlády, využívání práce celé komunity hrstkou privilegovaných. Byla to sice stále kooperace a asociace, bez nichž by lidský život nebyl možný, avšak kooperace vnucená a kontrolovaná menšinou pro její vlastní prospěch.
Z tohoto faktu vznikl rozpor, který zaplňuje stránky historie, rozpor mezi tendencí spojit se a v duchu soudružství dobývat a přizpůsobovat okolní svět potřebám lidstva a sklonem rozdělit se do mnoha separovaných a vzájemně nepřátelských skupin na základě zeměpisných a etnografických předpokladů, nebo ekonomických vztahů, podle potřeb těch, kteří získali výhody a snaží se je udržet a rozvinout, těch, kteří v získání těchto privilegií doufají, či těch, kteří trpí nespravedlností a revoltují, aby došli odškodnění.
Princip 'každý sám za sebe', který je válkou všech proti všem, se během času vyvinul, aby zkomplikoval, odsunul na vedlejší kolej a zparalyzoval boj všech s přírodou za účelem získání maximálního blahobytu, boj, který má naději na úspěch pouze pokud je založen na hesle 'jeden za všechny, všichni za jednoho'. Lidský rod již mnoho vytrpěl právě v důsledku infikování společnosti jevy jako snaha dominovat a vykořistovat. Sociální instinkt však i př es obrovský útlak, kterému byly podrobeny masy, přes chudobu, přes neřesti, zločinnost a degradaci, které bída vytváří mezi pány a otroky, př es nakumulované rozpory, vyhlazovací války a uměle vytvořené konflikty zájmů, přežil a rozvinul se.
Spolupráce, odedávna základní podmínka úspěchu boje proti okolním vlivů m, přijala také úlohu sbližovat lidi a rozvíjet mezi nimi pozitivní vztahy. Právě útlak mas vytvořil v porobených pocit sounáležitosti a soudružství; a byla to, právě více či méně vědomá a rozšířená solidarita mezi utlačovanými, která jim umožnila útlaku vzdorovat a přežít následky smrti, která se mezi ně vplížila.
V dnešních časech obrovský rozvoj průmyslu, vzrůst potřeb uspokojitelných pouze za účasti velkého počtu lidí po celém světě, nové způsoby komunikace, cestování coby samozřejmost, věda, literatura, obchod a dokonce i války, všechny tyto elementy udělaly z lidstva jeden velký organismus, organismus, jehož údy mohou dojít naplnění a nalézt svobodu se rozvíjet pouze za předpokladu blahobytu údů ostatních a tím pádem celku jako takového.
Obyvatele Neapole zajímá zlepšení životních podmínek lidí žijících na březích Gangy, odkud k němu přichází cholera, stejně jako vysoušení bažin kolem jeho vlastního města. Blahobyt, svoboda a budoucnost horala ztraceného kdesi v Apeninách záleží nejen na prosperitě nebo chudobě jeho vesnice, nebo celého italského národa, ale také na situaci dělníků v Americe nebo v Austrálii, na objevech švédského vědce, na materiální m a intelektuálním stavu Číňanů, nebo na válce či míru v Africe; jiný mi slovy na všech okolnostech, významných či ne, jež ovlivňují lidské bytosti kdekoli na světě. Za současné sociální situace je solidarita spojující všechny lidi dohromady z větší části neuvědomělá. Je tomu tak proto, že vzniká spontánně z třenic mezi individuálními zájmy, kdež to o zájem veřejný se stará málokdo. Tato spontánnost je nejlepším důkazem toho, že solidarita je přirozeností lidského rodu, a že se projevuje a zjednává si respekt přes všechny překážky a rozkoly panující v dnešní společnosti.
Na druhé straně, podrobené masy, jež se se svou situací nikdy úplně nesmířily, a jež se dnes zdají žíznit po spravedlnosti, svobodě a materiálním zabezpečení více než kdykoli předtím, si postupně uvědomují , že se jim nepodaří získat zrovnoprávnění jinak než spojením se a solidaritou s ostatními podrobenými a vykořistovanými po celém světě. Uvědomují si také, že jednou ze základních podmínek jejich emancipace je získání výrobních prostředků, půdy a pracovních nástrojů, proto tedy zrušení soukromého vlastnictví. A věda, pozorování společenských jevů, naznačuje, že toto zrušení privátního majetnictví by prospělo i privilegované minoritě, jen kdyby se vzdala svého dominantního postavení a zapojila se do práce pro společný prospěch.
A tak, kdyby vykořistované masy odmítly dále pracovat pro jiné, kdyby převzaly od třídy majitelů vlastnictví půdy a výrobních prostředků, přijaly za ně zodpovědnost a začaly je využívat pro svůj vlastní zisk, to jest ku prospěchu všech, rozhodly se již nikdy více nesnášet nadřazenost a brutální sílu ani ekonomická privilegia některých, a kdyby myšlenka solidarity, posílená jednotou zájmů, ukončila věk válek a kolonizací -jaké ospravedlnění by bylo možno nalézt pro existenci vlády?
Jakmile by jednou bylo odstraněno privátní vlastnictví, vláda, jako jeho ochránce, by musela zmizet. Kdyby totiž přežila, snažila by se pod nějakou maskou vždy znovu nastolit vedení jedné privilegované tří dy. A odstranění vlády neznamená a ani nemůže znamenat zpřetrhání sociálních vazeb. Právě naopak, kooperace, která je dnes lidem vnucována a kontrolována tak, aby z ní profitovala jen hrstka, se stane svobodnou a dobrovolnou; a tím pádem i nezměrně širší a efektivnější. Sociální instinkt, myšlenka solidarity, dojdou maximálního naplnění; každý se bude snažit pracovat co nejlépe pro všechny ostatní, jednak kvůli svému osobnímu dobrému pocitu, a jednak protože mu bude jasná jeho vlastní zainteresovanost.
Za účasti všech, počínaje spontánním seskupováním se lidí podle jejich potřeb a sympatií, od spodu nahoru, od jednoduchého ke komplexnímu, od uspokojování nejnutnějších potřeb až po ty nejobecnější a nejmenší, společenská organizace přijme úkol zajistit všem svobodu a blahobyt, spojí celé lidstvo v jedinou soudružskou komunitu, která se bude měnit a vyvíjet podle okolností a časem získaných zkušeností. Tato společnost svobodných lidí, tato společnost přátel je Anarchie.
Michael Bakunin řekl, že "Žádný jedinec si nemůže uvědomit, a tím pádem praktikovat svou humanitu v běžném životě, pokud ji nerozpozná v ostatních a nebude s nimi spolupracovat na jejím uvedení do života. Nikdo nemůže získat rovnoprávnost, bez toho aby pracoval na zrovnoprávnění ostatních. Má svoboda je svobodou všech, protože nebudu nikdy ú plně volně žít, jestliže má volnost nebude potvrzena ve svobodě a právech těch kolem, kteří jsou mi rovni.
Velmi mi záleží na situaci ostatních lidí, protože jakkoli se mohu jevit či cítit nezávisle, at už jsem Papež, Car, Imperátor nebo Ministerský předseda, pořád jsem produktem těch nejnižších tříd: jsou-li nevědomí, chudí, otroky, má existence je determinována jejich otroctvím. Já, jako osvícený a inteligentní muž jsem vystaven jejich případné hlouposti; jako odvážný a svobodný jsem zotročen jejich otroctvím; coby bohatý, třesu se před jejich chudobou; a jako privilegovaná osoba blednu při pomyšlení na jejich spravedlnost. Já, který chci být volným, nemohu, protože všichni lidé kolem ještě svobodu nechtějí, a takto se stávají nástrojem mých utiskovatelů."
Solidarita je proto stavem bytí, poskytujícím člověku nejvyšší možný stupeň bezpečnosti a blahobytu; a proto samotný egoismus, který značí výlučný zájem na vlastní osobě, žene v podstatě člověka a lidskou společnost směrem k solidaritě; nebo by snad bylo lépe říci, že egoismus a altruismus (zájem o potřeby všech) spojili se v jedinou myšlenku výhodnou pro jednotlivce i společnost.
Lidé však nemohli přeskočit najednou celou vzdálenost mezi zvířetem a člověkem, od brutálního a primitivního boje všech proti všem ke spojené mu úsilí lidstva na překonání protivenství přírody. Vedeno zřejmostí výhod poskytovaných společenským soužitím a dělbou práce, vyvíjelo se lidstvo směrem k solidaritě; na cestě se však setkalo s překážkou, která ho od cíle odvrátila a odvrací dodnes.
Člověk zjistil, že může, přinejmenším po určitou mez a pro základní materiální prospěch, který jedině byl tehdy schopen ocenit, získat výhody poskytované spoluprací podřízením si ostatních namísto spojením se s nimi; a protože zvířecí a antisociální instinkty byly v něm ještě velmi živé, donutil ty nejslabší k práci ve svůj prospěch, preferujíce tak dominanci před asociací. Snad právě také při využívání práce poddaných objevil člověk výhody asociace, výhody, které může získat určitou podporou podrobených.
A tak namísto aby toto uvědomění si užitečnosti spolupráce vedlo k triumfu solidarity ve všech mezilidských vztazích, položilo naopak základy soukromého vlastnictví a vlády, využívání práce celé komunity hrstkou privilegovaných. Byla to sice stále kooperace a asociace, bez nichž by lidský život nebyl možný, avšak kooperace vnucená a kontrolovaná menšinou pro její vlastní prospěch.
Z tohoto faktu vznikl rozpor, který zaplňuje stránky historie, rozpor mezi tendencí spojit se a v duchu soudružství dobývat a přizpůsobovat okolní svět potřebám lidstva a sklonem rozdělit se do mnoha separovaných a vzájemně nepřátelských skupin na základě zeměpisných a etnografických předpokladů, nebo ekonomických vztahů, podle potřeb těch, kteří získali výhody a snaží se je udržet a rozvinout, těch, kteří v získání těchto privilegií doufají, či těch, kteří trpí nespravedlností a revoltují, aby došli odškodnění.
Princip 'každý sám za sebe', který je válkou všech proti všem, se během času vyvinul, aby zkomplikoval, odsunul na vedlejší kolej a zparalyzoval boj všech s přírodou za účelem získání maximálního blahobytu, boj, který má naději na úspěch pouze pokud je založen na hesle 'jeden za všechny, všichni za jednoho'. Lidský rod již mnoho vytrpěl právě v důsledku infikování společnosti jevy jako snaha dominovat a vykořistovat. Sociální instinkt však i př es obrovský útlak, kterému byly podrobeny masy, přes chudobu, přes neřesti, zločinnost a degradaci, které bída vytváří mezi pány a otroky, př es nakumulované rozpory, vyhlazovací války a uměle vytvořené konflikty zájmů, přežil a rozvinul se.
Spolupráce, odedávna základní podmínka úspěchu boje proti okolním vlivů m, přijala také úlohu sbližovat lidi a rozvíjet mezi nimi pozitivní vztahy. Právě útlak mas vytvořil v porobených pocit sounáležitosti a soudružství; a byla to, právě více či méně vědomá a rozšířená solidarita mezi utlačovanými, která jim umožnila útlaku vzdorovat a přežít následky smrti, která se mezi ně vplížila.
V dnešních časech obrovský rozvoj průmyslu, vzrůst potřeb uspokojitelných pouze za účasti velkého počtu lidí po celém světě, nové způsoby komunikace, cestování coby samozřejmost, věda, literatura, obchod a dokonce i války, všechny tyto elementy udělaly z lidstva jeden velký organismus, organismus, jehož údy mohou dojít naplnění a nalézt svobodu se rozvíjet pouze za předpokladu blahobytu údů ostatních a tím pádem celku jako takového.
Obyvatele Neapole zajímá zlepšení životních podmínek lidí žijících na březích Gangy, odkud k němu přichází cholera, stejně jako vysoušení bažin kolem jeho vlastního města. Blahobyt, svoboda a budoucnost horala ztraceného kdesi v Apeninách záleží nejen na prosperitě nebo chudobě jeho vesnice, nebo celého italského národa, ale také na situaci dělníků v Americe nebo v Austrálii, na objevech švédského vědce, na materiální m a intelektuálním stavu Číňanů, nebo na válce či míru v Africe; jiný mi slovy na všech okolnostech, významných či ne, jež ovlivňují lidské bytosti kdekoli na světě. Za současné sociální situace je solidarita spojující všechny lidi dohromady z větší části neuvědomělá. Je tomu tak proto, že vzniká spontánně z třenic mezi individuálními zájmy, kdež to o zájem veřejný se stará málokdo. Tato spontánnost je nejlepším důkazem toho, že solidarita je přirozeností lidského rodu, a že se projevuje a zjednává si respekt přes všechny překážky a rozkoly panující v dnešní společnosti.
Na druhé straně, podrobené masy, jež se se svou situací nikdy úplně nesmířily, a jež se dnes zdají žíznit po spravedlnosti, svobodě a materiálním zabezpečení více než kdykoli předtím, si postupně uvědomují , že se jim nepodaří získat zrovnoprávnění jinak než spojením se a solidaritou s ostatními podrobenými a vykořistovanými po celém světě. Uvědomují si také, že jednou ze základních podmínek jejich emancipace je získání výrobních prostředků, půdy a pracovních nástrojů, proto tedy zrušení soukromého vlastnictví. A věda, pozorování společenských jevů, naznačuje, že toto zrušení privátního majetnictví by prospělo i privilegované minoritě, jen kdyby se vzdala svého dominantního postavení a zapojila se do práce pro společný prospěch.
A tak, kdyby vykořistované masy odmítly dále pracovat pro jiné, kdyby převzaly od třídy majitelů vlastnictví půdy a výrobních prostředků, přijaly za ně zodpovědnost a začaly je využívat pro svůj vlastní zisk, to jest ku prospěchu všech, rozhodly se již nikdy více nesnášet nadřazenost a brutální sílu ani ekonomická privilegia některých, a kdyby myšlenka solidarity, posílená jednotou zájmů, ukončila věk válek a kolonizací -jaké ospravedlnění by bylo možno nalézt pro existenci vlády?
Jakmile by jednou bylo odstraněno privátní vlastnictví, vláda, jako jeho ochránce, by musela zmizet. Kdyby totiž přežila, snažila by se pod nějakou maskou vždy znovu nastolit vedení jedné privilegované tří dy. A odstranění vlády neznamená a ani nemůže znamenat zpřetrhání sociálních vazeb. Právě naopak, kooperace, která je dnes lidem vnucována a kontrolována tak, aby z ní profitovala jen hrstka, se stane svobodnou a dobrovolnou; a tím pádem i nezměrně širší a efektivnější. Sociální instinkt, myšlenka solidarity, dojdou maximálního naplnění; každý se bude snažit pracovat co nejlépe pro všechny ostatní, jednak kvůli svému osobnímu dobrému pocitu, a jednak protože mu bude jasná jeho vlastní zainteresovanost.
Za účasti všech, počínaje spontánním seskupováním se lidí podle jejich potřeb a sympatií, od spodu nahoru, od jednoduchého ke komplexnímu, od uspokojování nejnutnějších potřeb až po ty nejobecnější a nejmenší, společenská organizace přijme úkol zajistit všem svobodu a blahobyt, spojí celé lidstvo v jedinou soudružskou komunitu, která se bude měnit a vyvíjet podle okolností a časem získaných zkušeností. Tato společnost svobodných lidí, tato společnost přátel je Anarchie.
